16. listopadu

Na dně kabelky toho najdeš hodně - od starejch rtěnek, lístků na tramvaj a bonbonů až po dlouho hledaný klíče nebo zapomenutý vzpomínky, co nejsou zapomenutý na pořád. Najednou se objeví úplně nahoře a nosíš si je co nejblíž u těla. Ráno se s nimi probouzíš, celej den je nosíš v malý kapse džínů a v noci se s nimi dělíš o peřinu.
Vždyť to už vypadalo, že jsou pryč! Že se nevrátí a tobě bez nich bude konečně dobře!
Vzpomínky na špatný časy nosíš místo šperků, výčitky se stávaj novým módním trendem a za chvíli je má každej. Plno zamračenejch tváří, co myslí jen na starý lásky, co nevyšly a přátelství, co skončily tak nějak nehezky a vůbec na všechno, co se nepovedlo. Protože smutek je přece strašně cool.
“Měla by ses víc usmívat. A taky dělej něco s těmi kruhy pod očima, je to příšerný.”
A já bych se usmívat chtěla, ale nemám proč. Jediná krásná věc na tomhle podzimu jsou hvězdy, který v létě z okna pokoje nevidím. Ale ty pomáhaj vzpomínkám ven z kabelky a zpátky do mý hlavy, a tak mám zatažený žaluzie a obličej, co se moc neusmívá a oči, co jsou moc unavený. Nosím si vlastní galaxie z rozmazaný řasenky a všech mých nedospánků.
Včera jsme spolu po dlouhý době mluvily, ještě teď jsem trochu vylekaná, ale nechybíš mi. Včera jsem se jen utvrdila v tom, co chápu už několik měsíců: už k sobě nepatříme, už žádný my není a mě to nemrzí.
Čtvrtek večer, kabelku hazím do rohu pokoje a nepočítám kalorie (je to dobře nebo špatně?). Ty vzpomínky si mě zas najdou, ale budou o něčem jiným a o někom jiným a už je mi to všecko vlastně úplně jedno.


listopad 2017