Byl pozdní věčer, dvacátého července a Mácha už byl dávno mrtvý
Obyčejná rodinná dovolená. Po měsících hádek a slz jsme se jako každá rodina rozhodli někam vyjet, ale protože je všechno drahý a my nekradem, zkejsli jsme v malý chajdě na Mácháči. Musím přiznat, že to vypadalo docela nadějně, i když matrace byly tvrdý a sprchový kout zase k pláči. Všichni se krásně přetvařovali, máma utratila většinu peněz za suvenýry a táta za pivo a jídlo z bufetů. No prostě krásná česká idylka, rodiče a dvě vysmátý děcka.
Každej ale ví, že tohle všechno je vždycky jenom na oko, že ta nesnášenlivost je tady pořád, jen moc nevylízá na povrch. Schovává se za tichým mumláním, které se vždycky zamluví a za vzteklým házením rukou, když se nikdo nedívá. Dřív nebo pozdějc to všechno někdo ale řekne nahlas a strhne se lavina.
Už ani nevím, kdo to u nás začal. Byla středa (středy jsou vždycky kritický!) a někdo z nás už nedokázal držet jazyk za zuby. Fakt nevím, jestli jsem to byla já nebo mladší brácha, no prostě jeden z nás prohlásil, že by se měl táta s tím pivem trochu klidnit. Pak to začalo. Křičeli jsme jeden přes druhýho, výčitky sem a urážky tam. Bylo to tak zmatený, že nikdo přesně nevěděl, komu jsou jaký slova určený. Prostě někdo moc chrápe, někdo všechny otravuje strachem z pavouků (to bylo asi na mě), někdo vstává moc brzo, jinej zase moc pozdě, někdo nechává rozsvíceno v koupelně (“A proč by ne, vždyť to neplatíme?!”) a někdo se moc cpe sladkým. Pak to táta uzavřel tím, že se na ty naše nechutný ksichty už nemůže dívat, máma nevěděla, jestli s ním má souhlasit nebo se nás zastat a bratr se to celý snažil shodit na mě. To jsem zrovna byla v koupelně a měla jsem jiné starosti, než nesmyslné hádky. Všimla jsem si, že je můj zadek o něco větší než včera s bála jsem se, že zítra bude větší než dneska. Otáčela jsem se před zrcadlem a hádku ignorovala. Čím dýl jsem se ale pozorovala, tím to bylo horší. Toho moje rodina ale využila, máma na můj zadek upozornila způsobem, který zarazil i tátu a já se slzami v očích a flekem od zubní pasty na tílku vyběhla z malý chatky pryč.
Mohlo být už tak kolem osmý večer, maličká pláž s vysokými borovicemi byla prázdná a vlny toho pitomýho jezera se mi smály. Měla jsem chuť se vrátit a všechny je poslat do prdele, místo toho jsem si sedla na zem a nesmyslně brečela. Pravá rodinná idylka. Děsila jsem se chvíle, kdy se budu muset vrátit, dívat se do těch jejich znechucených ksichtů (najednou jsem tátu chápala) a usnout na tvrdý matraci s pavoukem nad hlavou.
“Jo, rodinný dovolený jsou pěkně na hovno,” sedá si ke mně holka ve velkým kulatým klobouku proti sluníčku a mezi lesklými rty se jí třpytí rovnátka. Chvíli na ni jen nechápavě zírám, ale pak mi dochází, že určitě nejsme jediná rodina, co se nedokáže normálně bavit a s nesmělým a trapně přiskřípnutým “to teda” s ní souhlasím.
“Kristýna. Máme stan támhle vzadu,” ukazuje dlouhým prstem na opačnou stranu, kde my máme pronajmutou chatu a bosýma nohama si hraje s pískem a kamínky. V rukou má oranžový sandálky a kouše si rty.
“Zita. Máme chatu na druhý straně.” Prstem nikam neukazuju, jen oči na chvíli směřuju tím směrem.
“Týjo, tak to se máš. My musíme chodit do společnejch sprch. Ty ženský maj prsa až po kolena a strašně tlustý stehna.”
Všímám si jejích nohou, co jsou tenký jak párátka a jsem najednou ráda za to, že jsem nesnědla večeři. Všímá si toho a hned mě uklidňuje, že já mám stehna v pohodě a ať se pořád netvářím jak hromádka neštěstí.
Každej ale ví, že tohle všechno je vždycky jenom na oko, že ta nesnášenlivost je tady pořád, jen moc nevylízá na povrch. Schovává se za tichým mumláním, které se vždycky zamluví a za vzteklým házením rukou, když se nikdo nedívá. Dřív nebo pozdějc to všechno někdo ale řekne nahlas a strhne se lavina.
Už ani nevím, kdo to u nás začal. Byla středa (středy jsou vždycky kritický!) a někdo z nás už nedokázal držet jazyk za zuby. Fakt nevím, jestli jsem to byla já nebo mladší brácha, no prostě jeden z nás prohlásil, že by se měl táta s tím pivem trochu klidnit. Pak to začalo. Křičeli jsme jeden přes druhýho, výčitky sem a urážky tam. Bylo to tak zmatený, že nikdo přesně nevěděl, komu jsou jaký slova určený. Prostě někdo moc chrápe, někdo všechny otravuje strachem z pavouků (to bylo asi na mě), někdo vstává moc brzo, jinej zase moc pozdě, někdo nechává rozsvíceno v koupelně (“A proč by ne, vždyť to neplatíme?!”) a někdo se moc cpe sladkým. Pak to táta uzavřel tím, že se na ty naše nechutný ksichty už nemůže dívat, máma nevěděla, jestli s ním má souhlasit nebo se nás zastat a bratr se to celý snažil shodit na mě. To jsem zrovna byla v koupelně a měla jsem jiné starosti, než nesmyslné hádky. Všimla jsem si, že je můj zadek o něco větší než včera s bála jsem se, že zítra bude větší než dneska. Otáčela jsem se před zrcadlem a hádku ignorovala. Čím dýl jsem se ale pozorovala, tím to bylo horší. Toho moje rodina ale využila, máma na můj zadek upozornila způsobem, který zarazil i tátu a já se slzami v očích a flekem od zubní pasty na tílku vyběhla z malý chatky pryč.
Mohlo být už tak kolem osmý večer, maličká pláž s vysokými borovicemi byla prázdná a vlny toho pitomýho jezera se mi smály. Měla jsem chuť se vrátit a všechny je poslat do prdele, místo toho jsem si sedla na zem a nesmyslně brečela. Pravá rodinná idylka. Děsila jsem se chvíle, kdy se budu muset vrátit, dívat se do těch jejich znechucených ksichtů (najednou jsem tátu chápala) a usnout na tvrdý matraci s pavoukem nad hlavou.
“Jo, rodinný dovolený jsou pěkně na hovno,” sedá si ke mně holka ve velkým kulatým klobouku proti sluníčku a mezi lesklými rty se jí třpytí rovnátka. Chvíli na ni jen nechápavě zírám, ale pak mi dochází, že určitě nejsme jediná rodina, co se nedokáže normálně bavit a s nesmělým a trapně přiskřípnutým “to teda” s ní souhlasím.
“Kristýna. Máme stan támhle vzadu,” ukazuje dlouhým prstem na opačnou stranu, kde my máme pronajmutou chatu a bosýma nohama si hraje s pískem a kamínky. V rukou má oranžový sandálky a kouše si rty.
“Zita. Máme chatu na druhý straně.” Prstem nikam neukazuju, jen oči na chvíli směřuju tím směrem.
“Týjo, tak to se máš. My musíme chodit do společnejch sprch. Ty ženský maj prsa až po kolena a strašně tlustý stehna.”
Všímám si jejích nohou, co jsou tenký jak párátka a jsem najednou ráda za to, že jsem nesnědla večeři. Všímá si toho a hned mě uklidňuje, že já mám stehna v pohodě a ať se pořád netvářím jak hromádka neštěstí.
Cítím z ní ostružiny a hlavu pořád náklání do prava, jako by něco potřebovala vidět líp. Pár metrů od nás zní hlasy a skleničky, Kristýna mě ale bere za ruku a táhne mě za sebou směrem k lesu.
“Pojď, vypadneme odsud,” zajiskřily jí pod kloboukem oči a stíny větví si hrály na jejích dlouhých nohou. Puští moji ruku a odhodlaně zachází víc a víc mezi stromy, zapadající slunce ji hřeje do zad a ona doufá, že půjdu za ní. Já ale přešlapuju na místě a ohlížím se se za sebe. Vždyť já nejsem ta holka, co si dělá co chce a utíká před rodinou. Nevím co dělat, ta vůně ostružin mě ale strašně láká.
“No tak, mám tě přemlouvat? Protože to dělat nebudu!” Otáčí se ke mně a pravou nohou nervózně klepe. Sandálky už má obuté, ani nevím, jak to stihla.
“Kam chceš jít?” Ptám se nejistě, v hloubi duše ale vím, že ať už odpoví jakkoli, půjdu.
“Nech se překvapit,” odsekává.
“Překvapení mám ráda,” usmívám se a vydávám se za ní. Je překvapená a pár vteřin na mě jenom mrká, než se taky usměje a rozběhne se vyšlapanou cestičkou kolem jezera.Kus utíkám za ní, po nějaké době nám ale nestačí ani komáři a já se vyčerpaně opírám o strom. Ona se na mě jen vyčítavě divá, jako bych snad podle ní měla mít na mnohem víc.
“Máš delší nohy,” funím na ni jako omluvu pro mě a výhodu pro ni. Ona si teda sedá na zem a pohrává si s malým švýcarským nožíkem, který vytáhla z kapsy. Teď by mě klidně mohla podříznout a já bych v tomhle stavu nezmohla proti ní vůbec nic, pomyslím si. Nic takového se ale neděje.
“Bojíš se tmy?” Zastrkává nožík zpátky do kapsy a zvedá ke mně oči. Zvláštní kombinace, nůž, velký klobouk a oranžové sandálky. Prsty mi bloudí po kůře stromu, o který jsem opřená a očima hledám poslední paprsky slunce, které k nám ještě dopadají.
“Ne, nebojím,” narovnala jsem se a pomáhám jí postavit se na dlouhé nohy. Ona se jenom usmála a očima mi naznačila, ať teda běžím za ní, jestli se nebojím. Dál jsme teda kličkovaly mezi stromy a mně nešlo do hlavy, proč sakra nemůžeme jít normálně a musíme utíkat.
Bojím se, že o něco zakopnu a spadnu, nakonec ale na zemi končí Kristýna. Klekám si k ní a zjišťujeme, že to asi vypadá na vyvrtnutý kotník. Uprostřed ničeho, bez lidí a já naprosto nevím, co dělat. Vidím jí v očích, že jí to bolí, ale hrdinsky mě žádá, abych jí pomohla vstát, že to tak špatný určitě nebude a budeme moct do města dojít pěšky. Po tváři se jí kutálí jedna malá slza, hned ji ale utírá. Chytám ji za obě ruce a zvedám ji na nohy, v tu chvíli ale bolestí zakřičí a padá znovu, tentokrát přímo na mě.
Klobouk se jí kutálí pár metrů od nás. Pořád ji držím za ruce, je celou vahou položená na mně a přitom je jako pírko. Cítím její dech, slyším její srdce. To moje už asi nervozitou vybuchlo. Její rty jsou jen pár centimetrů od mých, tak moc blízko a i tak mám pocit, že jsou strašně daleko. Natahuju se blíž k ní, ruce už mi pustila a opírá se o ně. Pár malejch centimetrů, milimetrů a bum!, zvoní jí mobil a já během vteřiny stojím na nohou a zmateně ze sebe oklepávám hlínu. Ona klečí na zemi a s úsměvem a naprostým klidem něco říká do telefonu, jako by se před chvílí nic nestalo. Nervózně si upravuju vlasy a koukám do dálky, když ukončuje hovor a snaží se vstát.
“Tak pomůžeš mi nebo co?” Ptá se naštvaně. Natahuje ke mně ruku a když ji chytám, cítím úplně něco jinýho, než kdykoliv předtím, kdy jsem ji držela. Podpírá se mi o rameno a držím ji za pas a nevyznám se v tom, co se právě stalo a co cítím. Jak moc velká část mě jí chtěla ten mobil vzít z ruky a konečně ji políbit? Bojím se, že hodně velká. Zatím co si dělám starosti a každý její dotek hýbe celým mým tělem, ona je naprosto v klidu a vypráví o tom, kam teda jdeme a jak je na hovno, že spadla a nemůže chodit. O druhém pádu ale nic neříká. Stal se vůbec? Nevysnila jsem si ho?
Konečně vycházíme z lesa, tak trochu jsem o ne-strachu ze tmy lhala a ulevuje se mi, když zjišťuju, že slunce ještě úplně nezašlo. Začínám pochybovat o správnosti rozhodnutí jít s ní, třesu hlavou, abych se všech zbytečných myšlenek zbavila, protože tady už prostě jsem, na malé cestě mezi domky, která by měla vést až do města k nějakému klubu nebo co. Prý neví jistě, kde přesně to má být, ale čeká ji tam přítel, tak mu zavolá, kdybychom to nenašly. Přítel. To slovo mě zasahuje nečekaně, nepřipravenou a nesmířenou s tím, že by už nic víc být nemělo. Sice se ve mně pořád hádají hlasy, jestli to tak opravdu cítím a chci a bůhví co, ale i tak se u toho slova cítím poničeně. Okradeně.
“Neřekla jsi mi, že máš přítele,” mrkám na ni a dochází mi, jak je to hloupé. Známe se sotva dvě hodiny, proč by mi to sakra měla říkat?
“Jo, takovej ňouma, ale je strašně pěknej. Bydlí tady někde, dali jsme se dohromady minulý pondělí,” krčí rameny a opatrně našlapuje na poraněnou nohu. Nikdy jsem neměla vztah a tak se v tom moc nevyznám, ale není to trochu rychlý? Co já vím.
Najednou se zastavuje a ruku si pokládá na hlavu.
“Můj klobouk, zapomněla jsem ho tam!”
Takže se mi to nezdálo. Opravdu spadla, odkutálel se jí klobouk a malém jsme se políbily.
“Cestou zpátky ho najdeme,” usmívám se a rukou ji hladím po tmavých vlasech, které už nic nezdobí.
Vítají nás lampy a neonový světla, pár zbylých turistů a okna se síťkami proti hmyzu. Na těle už mám pár slušných červených flíčků, snažím se je ale ignorovat.
“Tady, tohle je určitě ono!” Křičí najednou a prstem ukazuje na malé, napůl prosklené dveře s cedulkou “pozor schody” na nich.
“Víš to jistě?” Ptám se a doufám, že taky zapochybuje a radši tam nepůjdeme. Určitě to je ono, mně se tam ale najednou nechce, hlasitá hudba mě omračuje už venku na ulici a neumím si představit, že bych tam měla strávit celý večer.
“Určitě,” přikyvuje odhodlaně, pouští se mě a kulhá ke dveřím.
Pohlcuje nás tma, ve které mám problém sejít dolů po schodech i já, ještě tak abych pomáhala Kristýně. Nakonec se nám to ale daří. Oslepujou nás blikající barvy a do hlavy mi vrtá díru hlasitá hudba a hlasy, které se ji snaží překřičet.
“Támhle je Denis! Denisi, Denisi!” Dochází mi, že to je asi její přítel, ale dřív, než se k němu stačíme vydat, tlačí nás zpátky ke schodům vysoký vyhazovač.
“Osmnáct už bylo, kočky?”
Polykám mnohem víc nahlas, než bych chtěla a čekám, že nás spokojeně a pyšně z odvedené práce vyprovodí nahoru po schodech pryč.
“Ty tu jsou se mnou, klidni se,” vysvobozuje nás blonďák, kterému Kristýna hned skáče kolem krku a mně dochází, že to je její přítel. Denis. To jméno se mi hnusí. Krade mi ji, najednou je můj levý bok prázdný, nikdo se ke mně netiskne a nepotřebuje mou oporu. Kupuje nám rum s colou, vyptává se Kristýny na to, co se jí stalo a ze mě se stává pouhý vzduch, který zabírá místo u stolu.
“Vypadneme odsud!” Říká Denis se stejným nadšením, s jakým mi to samé říkala Kristýna pár hodin zpátky.
“Ale kam?” Otáčí k němu hlavu, protože mu sedí na klíně a já mám pocit, že se jeho ruka snaží dostat do jejích kalhotek, ale můžu si to jen myslet, protože to přes stůl nevidím. Ať už vypadneme kdekoliv, změnu uvítám. Sice se mi hlava už trochu motá, protože jsem jedinou zábavu našla jen ve skleničkách rumu s colou, ale cítím v sobě bláznivou sílu přeplavat klidně i Vltavu, kdybychom byli v Praze a někdo by to po mně chtěl.
“Ke mně domů,” mrká na ni významně a mně dochází, že tam se se mnou asi nepočítá.
“Tak jo,” usmívá se Kristýna a zvedá se, skoro nekulhá, tahá za sebou Denise a já zůstávám sedět.
“Ty nejdeš?” Otáčejí se na mě najednou. Tak se teda zvedám, snažím se netvářit jako hromádka neštěstí a šplhám se do schodů mnohem obtížněji, než jsem čekala.
Nechávají mě v prostorném obýváku spojeném s kuchyní a jídelnou, zatímco oni se ztrácejí za dveřmi do jednoho z pokojů. Proč asi.
Je to tady velké a útulné, určitě tady bydlí s rodiči. Motám se do kuchyně a podle pohledu přidělaném magnetem na lednici zjišťuju, že jsem měla pravdu, rodiče i s mladší sestrou jsou na dovolené v Itálii a on je neschopný koupit nějaké jídlo. Piju teda mlíko rovnou z krabice, snažím se ignorovat zvuky z vedlejšího pokoje a nadávám si, do čeho jsem se nechala zatáhnout. Noc na hovno.
Ležím na sedačce, tupě zírám do stropu a hledám sílu se zvednout a odejít, v tu chvíli za sebou ale slyším vzlyky, vstávám, otáčím se a přede mnou stojí Kristýna se slzami po celém obličeji, oranžové sandálky má v ruce jako ve chvíli, kdy si ke mně na pláži sedla a bez vysvětlení se mi schovává v objetí.
“Kluci jsou sráči, Zitunko. Strašný sráči!”
“Pojďme pryč.”
Všechen alkohol ze mě mizí, pohled na její slzy mě celou ničí.
Volám taxi, ona z jednoho šuplíku bere pár stovek a na můj nechápavý pohled odpovídá tím, že tady už asi dvakrát byla a že si odvoz přece nebudeme platit my.
Na zadní sedačce v autě se tiskneme k sobě, doufám, že si na svůj ztracený klobouk nevzpomene, nemám sílu ho v té tmě hledat. Taxikář od nás dostává dýško, o jakým se mu ani nesnilo.
Vedu napůl spící Kristýnu do míst, kde by měli mít stan a ptám se, který je její. Přemlouvá mě ale, abychom zůstaly na pláži a povídaly si.
“Chci být s tebou. Prosím.”
Tak si leháme vedle sebe do špinavého písku, je skrčená do klubíčka a hlavu má na mým hrudníku. Líbám ji do vlasů a cítím se tak moc šťastně, že se mi chce až plakat.
Probouzíme se brzo ráno, slunce nás pálí do obličejů a hlavy nás bolí. Zvu ji na ranní kávu a pár polibků, ona ale odmítá, upravuje si tílko a vyklepává kamínky z oranžových sandálků.
“Ještě se uvidíme, bylo to fajn,” líbá mě na čelo a mizí v dálce mezi stany. Ještě pořád trochu kulhá. Vím, co to “uvidíme se” opravdu znamená. “Promiň, ale neumím si přiznat, že jsem teplá, takže teď přemluvím rodiče, abychom se předčasně vrátili domů a zapomenu na tebe.”
Přiznávám, že jsem ji se zlomeným srdcem ještě párkrát hledala. Mezi stany, v lese, na pláži i v tom blbém klubu. U toho jsem šeptala její jméno a doufala, že se objeví. Našla jsem ale mezi stromy jen její velký klobouk a v klubu Denise, co to na mě zkoušel.
“Pojď, vypadneme odsud,” zajiskřily jí pod kloboukem oči a stíny větví si hrály na jejích dlouhých nohou. Puští moji ruku a odhodlaně zachází víc a víc mezi stromy, zapadající slunce ji hřeje do zad a ona doufá, že půjdu za ní. Já ale přešlapuju na místě a ohlížím se se za sebe. Vždyť já nejsem ta holka, co si dělá co chce a utíká před rodinou. Nevím co dělat, ta vůně ostružin mě ale strašně láká.
“No tak, mám tě přemlouvat? Protože to dělat nebudu!” Otáčí se ke mně a pravou nohou nervózně klepe. Sandálky už má obuté, ani nevím, jak to stihla.
“Kam chceš jít?” Ptám se nejistě, v hloubi duše ale vím, že ať už odpoví jakkoli, půjdu.
“Nech se překvapit,” odsekává.
“Překvapení mám ráda,” usmívám se a vydávám se za ní. Je překvapená a pár vteřin na mě jenom mrká, než se taky usměje a rozběhne se vyšlapanou cestičkou kolem jezera.Kus utíkám za ní, po nějaké době nám ale nestačí ani komáři a já se vyčerpaně opírám o strom. Ona se na mě jen vyčítavě divá, jako bych snad podle ní měla mít na mnohem víc.
“Máš delší nohy,” funím na ni jako omluvu pro mě a výhodu pro ni. Ona si teda sedá na zem a pohrává si s malým švýcarským nožíkem, který vytáhla z kapsy. Teď by mě klidně mohla podříznout a já bych v tomhle stavu nezmohla proti ní vůbec nic, pomyslím si. Nic takového se ale neděje.
“Bojíš se tmy?” Zastrkává nožík zpátky do kapsy a zvedá ke mně oči. Zvláštní kombinace, nůž, velký klobouk a oranžové sandálky. Prsty mi bloudí po kůře stromu, o který jsem opřená a očima hledám poslední paprsky slunce, které k nám ještě dopadají.
“Ne, nebojím,” narovnala jsem se a pomáhám jí postavit se na dlouhé nohy. Ona se jenom usmála a očima mi naznačila, ať teda běžím za ní, jestli se nebojím. Dál jsme teda kličkovaly mezi stromy a mně nešlo do hlavy, proč sakra nemůžeme jít normálně a musíme utíkat.
Bojím se, že o něco zakopnu a spadnu, nakonec ale na zemi končí Kristýna. Klekám si k ní a zjišťujeme, že to asi vypadá na vyvrtnutý kotník. Uprostřed ničeho, bez lidí a já naprosto nevím, co dělat. Vidím jí v očích, že jí to bolí, ale hrdinsky mě žádá, abych jí pomohla vstát, že to tak špatný určitě nebude a budeme moct do města dojít pěšky. Po tváři se jí kutálí jedna malá slza, hned ji ale utírá. Chytám ji za obě ruce a zvedám ji na nohy, v tu chvíli ale bolestí zakřičí a padá znovu, tentokrát přímo na mě.
Klobouk se jí kutálí pár metrů od nás. Pořád ji držím za ruce, je celou vahou položená na mně a přitom je jako pírko. Cítím její dech, slyším její srdce. To moje už asi nervozitou vybuchlo. Její rty jsou jen pár centimetrů od mých, tak moc blízko a i tak mám pocit, že jsou strašně daleko. Natahuju se blíž k ní, ruce už mi pustila a opírá se o ně. Pár malejch centimetrů, milimetrů a bum!, zvoní jí mobil a já během vteřiny stojím na nohou a zmateně ze sebe oklepávám hlínu. Ona klečí na zemi a s úsměvem a naprostým klidem něco říká do telefonu, jako by se před chvílí nic nestalo. Nervózně si upravuju vlasy a koukám do dálky, když ukončuje hovor a snaží se vstát.
“Tak pomůžeš mi nebo co?” Ptá se naštvaně. Natahuje ke mně ruku a když ji chytám, cítím úplně něco jinýho, než kdykoliv předtím, kdy jsem ji držela. Podpírá se mi o rameno a držím ji za pas a nevyznám se v tom, co se právě stalo a co cítím. Jak moc velká část mě jí chtěla ten mobil vzít z ruky a konečně ji políbit? Bojím se, že hodně velká. Zatím co si dělám starosti a každý její dotek hýbe celým mým tělem, ona je naprosto v klidu a vypráví o tom, kam teda jdeme a jak je na hovno, že spadla a nemůže chodit. O druhém pádu ale nic neříká. Stal se vůbec? Nevysnila jsem si ho?
Konečně vycházíme z lesa, tak trochu jsem o ne-strachu ze tmy lhala a ulevuje se mi, když zjišťuju, že slunce ještě úplně nezašlo. Začínám pochybovat o správnosti rozhodnutí jít s ní, třesu hlavou, abych se všech zbytečných myšlenek zbavila, protože tady už prostě jsem, na malé cestě mezi domky, která by měla vést až do města k nějakému klubu nebo co. Prý neví jistě, kde přesně to má být, ale čeká ji tam přítel, tak mu zavolá, kdybychom to nenašly. Přítel. To slovo mě zasahuje nečekaně, nepřipravenou a nesmířenou s tím, že by už nic víc být nemělo. Sice se ve mně pořád hádají hlasy, jestli to tak opravdu cítím a chci a bůhví co, ale i tak se u toho slova cítím poničeně. Okradeně.
“Neřekla jsi mi, že máš přítele,” mrkám na ni a dochází mi, jak je to hloupé. Známe se sotva dvě hodiny, proč by mi to sakra měla říkat?
“Jo, takovej ňouma, ale je strašně pěknej. Bydlí tady někde, dali jsme se dohromady minulý pondělí,” krčí rameny a opatrně našlapuje na poraněnou nohu. Nikdy jsem neměla vztah a tak se v tom moc nevyznám, ale není to trochu rychlý? Co já vím.
Najednou se zastavuje a ruku si pokládá na hlavu.
“Můj klobouk, zapomněla jsem ho tam!”
Takže se mi to nezdálo. Opravdu spadla, odkutálel se jí klobouk a malém jsme se políbily.
“Cestou zpátky ho najdeme,” usmívám se a rukou ji hladím po tmavých vlasech, které už nic nezdobí.
Vítají nás lampy a neonový světla, pár zbylých turistů a okna se síťkami proti hmyzu. Na těle už mám pár slušných červených flíčků, snažím se je ale ignorovat.
“Tady, tohle je určitě ono!” Křičí najednou a prstem ukazuje na malé, napůl prosklené dveře s cedulkou “pozor schody” na nich.
“Víš to jistě?” Ptám se a doufám, že taky zapochybuje a radši tam nepůjdeme. Určitě to je ono, mně se tam ale najednou nechce, hlasitá hudba mě omračuje už venku na ulici a neumím si představit, že bych tam měla strávit celý večer.
“Určitě,” přikyvuje odhodlaně, pouští se mě a kulhá ke dveřím.
Pohlcuje nás tma, ve které mám problém sejít dolů po schodech i já, ještě tak abych pomáhala Kristýně. Nakonec se nám to ale daří. Oslepujou nás blikající barvy a do hlavy mi vrtá díru hlasitá hudba a hlasy, které se ji snaží překřičet.
“Támhle je Denis! Denisi, Denisi!” Dochází mi, že to je asi její přítel, ale dřív, než se k němu stačíme vydat, tlačí nás zpátky ke schodům vysoký vyhazovač.
“Osmnáct už bylo, kočky?”
Polykám mnohem víc nahlas, než bych chtěla a čekám, že nás spokojeně a pyšně z odvedené práce vyprovodí nahoru po schodech pryč.
“Ty tu jsou se mnou, klidni se,” vysvobozuje nás blonďák, kterému Kristýna hned skáče kolem krku a mně dochází, že to je její přítel. Denis. To jméno se mi hnusí. Krade mi ji, najednou je můj levý bok prázdný, nikdo se ke mně netiskne a nepotřebuje mou oporu. Kupuje nám rum s colou, vyptává se Kristýny na to, co se jí stalo a ze mě se stává pouhý vzduch, který zabírá místo u stolu.
“Vypadneme odsud!” Říká Denis se stejným nadšením, s jakým mi to samé říkala Kristýna pár hodin zpátky.
“Ale kam?” Otáčí k němu hlavu, protože mu sedí na klíně a já mám pocit, že se jeho ruka snaží dostat do jejích kalhotek, ale můžu si to jen myslet, protože to přes stůl nevidím. Ať už vypadneme kdekoliv, změnu uvítám. Sice se mi hlava už trochu motá, protože jsem jedinou zábavu našla jen ve skleničkách rumu s colou, ale cítím v sobě bláznivou sílu přeplavat klidně i Vltavu, kdybychom byli v Praze a někdo by to po mně chtěl.
“Ke mně domů,” mrká na ni významně a mně dochází, že tam se se mnou asi nepočítá.
“Tak jo,” usmívá se Kristýna a zvedá se, skoro nekulhá, tahá za sebou Denise a já zůstávám sedět.
“Ty nejdeš?” Otáčejí se na mě najednou. Tak se teda zvedám, snažím se netvářit jako hromádka neštěstí a šplhám se do schodů mnohem obtížněji, než jsem čekala.
Nechávají mě v prostorném obýváku spojeném s kuchyní a jídelnou, zatímco oni se ztrácejí za dveřmi do jednoho z pokojů. Proč asi.
Je to tady velké a útulné, určitě tady bydlí s rodiči. Motám se do kuchyně a podle pohledu přidělaném magnetem na lednici zjišťuju, že jsem měla pravdu, rodiče i s mladší sestrou jsou na dovolené v Itálii a on je neschopný koupit nějaké jídlo. Piju teda mlíko rovnou z krabice, snažím se ignorovat zvuky z vedlejšího pokoje a nadávám si, do čeho jsem se nechala zatáhnout. Noc na hovno.
Ležím na sedačce, tupě zírám do stropu a hledám sílu se zvednout a odejít, v tu chvíli za sebou ale slyším vzlyky, vstávám, otáčím se a přede mnou stojí Kristýna se slzami po celém obličeji, oranžové sandálky má v ruce jako ve chvíli, kdy si ke mně na pláži sedla a bez vysvětlení se mi schovává v objetí.
“Kluci jsou sráči, Zitunko. Strašný sráči!”
“Pojďme pryč.”
Všechen alkohol ze mě mizí, pohled na její slzy mě celou ničí.
Volám taxi, ona z jednoho šuplíku bere pár stovek a na můj nechápavý pohled odpovídá tím, že tady už asi dvakrát byla a že si odvoz přece nebudeme platit my.
Na zadní sedačce v autě se tiskneme k sobě, doufám, že si na svůj ztracený klobouk nevzpomene, nemám sílu ho v té tmě hledat. Taxikář od nás dostává dýško, o jakým se mu ani nesnilo.
Vedu napůl spící Kristýnu do míst, kde by měli mít stan a ptám se, který je její. Přemlouvá mě ale, abychom zůstaly na pláži a povídaly si.
“Chci být s tebou. Prosím.”
Tak si leháme vedle sebe do špinavého písku, je skrčená do klubíčka a hlavu má na mým hrudníku. Líbám ji do vlasů a cítím se tak moc šťastně, že se mi chce až plakat.
Probouzíme se brzo ráno, slunce nás pálí do obličejů a hlavy nás bolí. Zvu ji na ranní kávu a pár polibků, ona ale odmítá, upravuje si tílko a vyklepává kamínky z oranžových sandálků.
“Ještě se uvidíme, bylo to fajn,” líbá mě na čelo a mizí v dálce mezi stany. Ještě pořád trochu kulhá. Vím, co to “uvidíme se” opravdu znamená. “Promiň, ale neumím si přiznat, že jsem teplá, takže teď přemluvím rodiče, abychom se předčasně vrátili domů a zapomenu na tebe.”
Přiznávám, že jsem ji se zlomeným srdcem ještě párkrát hledala. Mezi stany, v lese, na pláži i v tom blbém klubu. U toho jsem šeptala její jméno a doufala, že se objeví. Našla jsem ale mezi stromy jen její velký klobouk a v klubu Denise, co to na mě zkoušel.
Rodinný dovolený jsou peklo. Vracíš se domů s úpalem, štípanci od komárů a zlomeným srdcem od holky, co během minuty zmizela a nechala po sobě jen vzpomínky a ten pitomý klobouk, co ti nesluší.
srpen 2017
srpen 2017
Komentáře
Okomentovat