Jak jsem Lottě zničila život, ale pak ho zas dala trochu do pořádku

Vyrůstaly jsme s Lottou ve stejným městě, na stejný ulici, dokonce ve stejným domě. Měl papírový zdi a byla v něm neustále zima, nám ale bylo fajn. Mně a Lottě. Lottě a mně. Byly jsme pořád spolu. A jsme spolu i teď, na Vánočním večírku jejího přítele Arona. Sedíme všichni v kruhu uprostřed obýváku jeho rodičů, já, Lotta, Aron, Viktor, Jens, Ester a Hasse a plno dalších, který ani neznám. Podáváme si plechovky piva, víno a jídlo a jiný další srandy, díky kterým se cítíme ještě víc nekonečně než před hodinou, než včera, než před týdnem, prostě než kdykoliv jindy.

Kdysi tady byla obrovská louka a les a plno krásnejch věcí. Teď jsme tady ale my a obrovský dům na kraji Stockholmu, co nás objímá ze všech stran a nechce nás pustit. Jsme v něm uvěznění, jsme uvěznění v obrovském a hřejivém objetí luxusu. A nikomu to nevadí, protože tohle je přesně ten dům, o kterém jsme jako děti s Lottou snily, když jsme usínaly ve studených postelích pod stropem plným plísní a prasklin.

„Brigitto, všimla sis, jak se na tebe Viktor pořád dívá?“ Šeptá mi Lotta, když odcházíme do kuchyně pro led a nějaký oříšky, co Hasse strašně moc potřebuje k životu. „Ale houby, jen se ti to zdá,“ odbývám ji a hledám v šuplíku u dřezu nůžky. „Ale ne, vážně. Moc bych ti to přála, aby ti bylo jako mně a Aronovi.“ „Ne, díky,“ odsekávám a vracím se zpátky do obýváku. Sedám si vedle Jense, se kterým to chvíli máme, jakože jo a chvíli že zase ne, ale Lotta o něm nechce ani slyšet. Prej je feťák a bůhvíco, prej bych si s ním neměla nic začínat, protože je jak problémovej dutohlav z britskýho seriálu. Na to jsem ji odpověděla, že vůbec nic neví a ať mě nechá bejt.

„Pravda nebo úkol?“ Usmívá se na mě Francouzska, co je tady na pár měsíců u babičky, když se hrdlo prázdné flašky zastavuje u mě. „Collet, děláš, jak kdybys mě neznala,“ směju se a opírám se hlavou o Jensovo rameno. „Oběhni dům jen ve spodním prádle!“ „Víš co, zapomeň na to, radši tu pravdu,“ děsím se, protože venku jsou závěje sněhu. Ale ona nesouhlasí a nikdo se mě nezastává, zbavuju se teda svetru a džínů a piju pár loků vína. U dveří se zastavuju a sleduju, jak se všichni oblíkají do kabátů a balí se do teplých dek. Všímám si pohledu Viktora, rychle si na prsou křížím ruce, i když na mně vlastně nemá co vidět a vybíhám ven na zahradu. Ani nevím, jak rychle jsem utíkala, ale určitě rychleji než v hodině tělocviku. Najednou se bojím tmy a míst za stromy, všichni na mě ale volají a povzbuzují mě, Lotta všechno natáčí na mobil.

O pár minut později se už v obýváku klepu zimou, jsem zabalená v dece a piju čaj s rumem. Jens mě drží za ruku a pořád říká, jak jsem strašně studená, ale já mám spíš pocit, jako bych hořela.

Točím flaškou a hrdlo se zastavuje u Arona. „Pravdu,“ říká ještě dřív, než se stihnu zeptat. Má jedno oko zavřené, to u něj znamená, že toho vypil už dost. Usmívá se, jak kdyby dostal jedničku z matiky a čeká, co ze mě vypadne. Lotta se ho drží jako klíště a pozoruje ho tím zamilovaným pohledem, co maj holky ve filmech, když potkaj toho pravýho. „Byla to láska na první pohled? Ty a Lotta?“ Nevím, proč se na to ptám. Začíná mě mrzet, jak jsem na Lottu v kuchyni nebyla zrovna milá a chci ji vidět šťastnou, až Aron řekne, že jo. „Ty vole, ani ti nevím,“ směje se a natahuje se ke stolu pro další plechovku piva. „Vlastně jsem docela jel po tobě, ale byla jsi strašně důležitá a drzá, tak jsem to zkusil s Lottou a udělal jsem dobře,“ usmívá se na ni, ale ona se na něj samozřejmě zpátky nesměje. Pochybuju, že si Aron uvědomuje, co řekl. Nebo teda možná jo, ale neuvědomuje si, že to rozhodně není lichotka. Jen tak hloupě kouká, vlastně všichni hloupě koukáme a čekáme, co se bude dít.

„No, super,“ směje se nervózně Hasse a plácá Arona po zádech „tak teď točíš ty.“

Lotta pomalu začíná vnímat a znovu se z nečekanýho překvapení vrací do reality, pouští Aronovu ruku a rychle si stoupá. „Seš spokojená, seš kurva spokojená?“ křičí na mě a já ji jenom sleduju, jak kolem sebe hází rukama a celá se třese. „Tohle jsi chtěla? Dokázat mi, jak ti jsou všichni úplně volní a jak si jen užíváš lásku ostatních? To ses mi celou dobu snažila předvést? Že se všechno točí jen kolem tebe?! Seš trapná,“ dodává nakonec a utíká nahoru do pokoje, na Arona se ani nepodívá. Ester a Collet jdou za ní. „Seš fakt kretén,“ říkám Aronovi a odcházím z obýváku, on se jenom hloupě usmívá.

Sedám si venku na schody, pozoruju tmu a zapaluju si cigaretu. Chce se mi brečet. Tohle jsem přece vůbec nechtěla, nevěděla jsem, že něco takového řekne. Poslední, co jsem si kdy přála, bylo ublížit Lottě. Ale ona je teď určitě zničená a obě brečíme, ona nahoře v pokoji a já tady dole mezi vločkami sněhu.

„Seš v pohodě?“ Sedá si ke mně Viktor, má na hlavě čepici s malou bambulí a v ruce flašku vína. „Jasně, proč bych neměla bejt?“ Usmívám se a utírám si do šály slzy a rozmazanou řasenku. „Na, napij se,“ podává mi tu lahev a já víno hltám, jak kdybych se v něm snad chtěla utopit. Možná chci. Nějakou dobu jen tak sedíme, možná pár minut a možná hodinu. Těla nám mrznou a slova se nám motají, jsme k sobě přimáčknutí pod jednou dekou a kouříme. „Víš, že se mu ani nedivím?“ Říká po několika minutách ticha. „Viktore, prosím…“ „Ale ne, Brigitto, nechej mě to říct. Já ti to musím říct.“ „Ale ne, nic nemusíš. Nechci ti ublížit, jasný? Tak na to zapomeň, mám tě až moc ráda na to, abychom to takhle zkazili,“ říkám a znovu pláču. Dává mi pusu, úplně malinkou, prej jen tak, první a poslední, že by jinak nemohl. Přeju mu dobrou noc, odhazuju filtr cigarety do sněhu a odcházím dovnitř.

„Kde jsou Jens a Hasse a všichni?“ Ptám se Arona, když v obýváku nacházím jen ho. Leží na sedačce, kouří, i přes zákaz jeho táty zapalovat si v domě, a možná trochu brečí. Asi mu došlo, co udělal. „Všichni jsou u Lotty.“ Sedám si k němu, pokládá si hlavu na můj klín a já mu z pusy beru cigaretu a taky si potáhnu. Pak mu ji vracím a mlčíme. Nevím, co bych měla říct. „To jsme ale pěkně posrali,“ dostávám ze sebe po několika minutách, když mi je to ticho stejně nepříjemný jako moje existence. „Sorry,“ sedá si a chytá mě za ruku. Snažím se mu vytrhnout, ale nejde to, uklidňuju se teda a říkám, že o nic nejde. Srdce mi i tak splašeně buší, bylo toho na mě dneska moc. „Já vím, že ty miluješ Jense a já Lottu a tebe zase Viktor a Viktora Ester, a tak pořád dokola a dokola, ale nemůžem na to na chvilku zapomenout?“ Ptám se ho, co tím myslí, zapomenout, na takový věci jako láska se přece zapomínat nedá. Nic mi ale nevysvětluje, rovnou mě líbá a já se dneska musím už po několikáté zbavovat nechtěný pozornosti. „Půjdu najít Jense, měl by ses vzpamatovat,“ odstrkuju ho a odcházím po schodech do druhýho patra. Klepu na dveře hned na kraji chodby, je to totiž ložnice s velkou postelí a přesně tam měli spát Lotta a Aron. Když vcházím dovnitř, vidím malou hromádku neštěstí a kolem ní všechny naše kamarády, jak se ji snaží uklidnit. „Můžu?“ ptám se a čekám, až někdo něco řekne. Všichni jen mlčí a dívají se na mě. Až po několika dlouhejch vteřinách Lotta říká, aby nás nechaly samotný. Když kolem mě Jens prochází, říká, že mě počká v kuchyni. Na malinkou chvilinku se dotkneme prsty rukou a pak odchází a zavírá za sebou dveře.

Sedám si k Lottě na postel, ale dřív, než stačím cokoliv říct, pláču. „Moc mě to mrzí, nic takovýho jsem nechtěla,“ vzlykám a držím ji za ruku „vždyť víš, že mi je Aron úplně volnej. Nezlob se, prosím, mám tě ráda a strašně mě to mrzí. Nečekala jsem, že něco takovýho řekne, nevěděla jsem o tom. Vždyť on tě miluje, ani se na mě nikdy koutkem oka nepodíval. Jen tak plácal,“ přesvědčuju ji a v hlavě mi běží pár minut starej obrázek toho, jak mě políbil. Ty řeči o tom, abychom na všechno zapomněli. „Já vím, já vím. Však já už se na tebe vůbec nezlobím.“ Objímáme se a pláčeme, já a Lotta, Lotta a já. „Chtěla bych bejt sama, nevadí?“ Ptá se a utírá si slzy do bílýho prostěradla. Dávám ji pusu na čelo a přeju jí dobrou noc.

V kuchyni na mě Jens opravdu čeká, rychle ho objímám a šeptám mu, že je Lotta v pohodě, že mi odpustila a že jsem moc šťastná. Mám v sobě opravdu velký štěstí a odhodlání, natahuju se proto k jeho rtům, ale on mi uhýbá a jen kroutí hlavou. „Ty možná šťastná seš, ale já ne. Kde projdeš, tam děláš problémy.“ „Cože?“ ptám se vyděšeně a nechápu, o čem mluví. „Já myslel, že mě máš ráda. Jasný, nejsem ukázkovej příklad správnýho studenta, nemám nejlepší pověst a rodiče na mě nejsou zrovna pyšní, ale nejsem blbej. A hlavně to neznamená, že nemám city,“ mračí se na mě a já vůbec nechápu. Celej den je jen plnej překvapení a mýho nepochopení. „Viktor vás viděl. Tebe a Arona. Řekl mi to.“ „Ale vždyť Viktor mě chtěl taky políbit… já… pane bože, Jensi, nechej si to prosím vysvětlit, nic to nebylo. Hned jsem odešla, Aron je opilej a já to nechtěla,“ brečím, dneska už asi po páté, a chytám ho za ruce. „Lotta měla pravdu, jen si potřebuješ dokazovat, že tě všichni chtěj,“ pouští mě a odchází. Když se za ním otáčím, ve dveřích stojí Viktor a pitomě se usmívá. „Ty kreténe, cos to udělal?!“ křičím na něj, on ale nic neříká a odchází za Jensem. Všichni pořád někam utíkaj a mě to nebaví.

Zase jsem sama, pohozená jak kulička alobalu. Nepochopená, zmačkaná.

„Děje se něco?“ Překvapuje mě Aron, v ruce má další plechovku piva a zírá do poloprázdné ledničky. „Tys mi tady ještě chyběl,“ mračím se na něj a sedám si na kuchyňskou linku. Ani nečekám, až se znovu zeptá, a rovnou mu všechno vykládám. Co jsme venku s Viktorem řešili, jak je na tom Lotta a co mi řekl Jens. Poslouchá, ujídá hroznový víno a kroutí hlavou. „Je to debil. Oba dva jsou debilové,“ říká nakonec a objímá mě. „Všichni už šli spát, půjdeš nahoru nebo tady zůstaneš?“ Ptá se, ale nečeká na odpověď a odchází do prádelny pro dvě peřiny a polštáře.

Leháme si vedle sebe na sedačku a díváme se do stropu. „Mrzí mě to,“ šeptá. Ptám se, co přesně myslí, protože se stalo plno věcí, který by ho mohly mrzet. „Tak nějak všecko. To, co jsem řekl Lottě, to, co se stalo mezi tebou, Viktorem a Aronem. To, že jsem opilej debil. Všechno.“ „Tak to jsme na tom stejně,“ směju se. Jsme jak dva zoufalci, fakt že jo.

Pak mě líbá a já se nebráním, padá ze mě všechna tíha světa a všechny starosti, nechávám se unést a vyháním z hlavy myšlenky na to, jak špatný a pitomý tohle je. Jak tím všechno můžu ještě víc posrat a taky že poseru. Naše oblečení skončilo na zemi a naše morálka si sbalila kufry a odešla někam hodně daleko.

Neprobouzí mě slunce ani vůně kávy, ale křik Lotty, co se brzo ráno rozhodla Arona překvapit a říct mu, že se nezlobí. To všechno je ale pryč, teď se zlobí mnohem víc než kdy jindy, a křičí tak nahlas, že za chvíli jsou všichni uprostřed obýváku a sledují, jak zoufale ze země s Aronem sbíráme naše oblečení a snažíme se najít správný slova, abychom mohli vysvětlit tu pitomost, kterou jsme provedli. Nic z toho ale nestíháme, Lotta utíká zpátky nahoru a všichni ji doprovází. Každý ale prvně něco řekne: „Jste fakt kreténi.“ „Myslel jsem, že máš navíc.“ „To jste se předvedli, fakt tleskám.“ nebo „Doufám, že vás výčitky svědomí sežerou zaživa.“ Jens ale nic neříká, jen se smutně dívá, tak opravdicky smutně, a když se nadechuju, abych teda něco řekla já, otáčí se a odchází.

Pak už to jde rychle. Jeden po druhém odchází s kufry ven z domu, až zůstáváme jen já, Aron a Lotta. „Tobě já nemám co říct,“ dívá se na Arona a zadržuje slzy. „A ty… Jak velký kurva musíš mít komplexy, Brigitto, když takhle všechno kazíš? Když mi takhle ubližuješ? Když mi lžeš do očí, že je ti Aron volnej a pak se s ním hned vyspíš?“ Ani se mi nedívá do očí, ale nedivím se jí. Kdybych byla na jejím místě, tak mě asi rovnou zabiju a nezdržuju se řečnickými otázkami. „Už vás nechci nikdy vidět,“ říká, nechává slzy ať si klidně brouzdaj po jejích tvářích, vždyť už to je všechno vlastně jedno, a odchází.

Dělám instantní kafe, strašně silný, a dávám nám každýmu na talířek pět sušenek a jablko. „Nic lepšího jsem nenašla.“ Jsme oba dva otupělí, nic neříkáme, nic necítíme. Máme důstojnost rozdupanou na kousky, pohrdáme sami sebou víc, než námi pohrdá Lotta, a to je fakt co říct. Takhle to prostě už bývá, když ublížíte někomu, koho milujete.

„Nic to neznamenalo, že ne? Teda, pro nás,“ ptá se Aron a namáčí si sušenku do kávy. Vrtím hlavou, že ne, že to nic neznamenalo, až teda na konec našich vztahů a přátelství. Oba se zoufale smějeme, protože jsme zoufalí a nic jiného nedokážeme. Na zpytování svědomí je pozdě, nic to nespraví.

V poledne mě doprovází na autobus, říká, že se ozve a prej doufá, že se z toho brzo nějak vyhrabeme a najdeme nový lásky. Ani jeden z nás tomu nevěří, ale děláme, že to je už danej fakt, a ne jenom nicotná naděje, co se během pár minut vypaří.

Několik týdnů se držíme stranou, s nikým se nebavíme a Vánoce prožíváme doma. Až když se blíží Lottiny narozeniny, volám Aronovi, jestli by se se mnou nechtěl složit na dárek. „Chtěla vždycky do Itálie, no ne? Co kdybychom jí zaplatili zájezd? Nejde o to, aby nám odpustila. Ale prostě si to zaslouží, musí přijít na jiný myšlenky, hodně jsme jí ublížili.“ Dáváme teda dohromady všechny peníze, co máme, Aron ale přidává mnohem víc, je z bohatší rodiny a jeho rodiče mu dávaj obrovský kapesný. V den Lottiných narozenin teda házím všechny dokumenty a letenky k zájezdu Lottě do schránky a čekám. Nevím na co. Možná napíše nebo zavolá. Ale nic. Až po půl roce v červnu se mi ve schránce objevuje pohled s fotkou Říma.

„Drahej Arone a Brigitto, děkuju. Nebejt vás, tak nejsem nejen v Itálii, ale ani psychicky tam, kde teď jsem. Sice vám odpustit můžu, ale nikdy to nezapomenu, aby bylo jasno. Našla jsem si tady ale mnoho přátel, jeden kluk Marco by možná mohl bejt i trochu víc. Díky za všecko, pusu Lotta,“ čtu nahlas Aronovi a oběma nám slzí oči. Zaháníme je ale cigaretou a vínem a pohled dáváme k Aronovi do pokoje na nástěnku.

Nechodíme spolu, to ne. Ale máme k sobě teď hodně blízko, když se s námi nikdo ze starý party nebaví. Collet se vrátila zpátky do Francie, Ester chodí s Viktorem, Hasse se chystá na vejšku a bůhví, kde skončil Jens. Nám je ale fajn, dokázali jsme sami sobě odpustit a už nevyvádíme takový hrozný pitomosti. Já ale pořád nepřišla na to, jaký komplexy mám, ale snažím se lásku dávat i dostávat tak, jak by se správně mělo a na nic si nehrát.