Knoflíkové boje
“Je to slovanská šlechta co si nestříhá vlasy, maj křivý nohy a neví, že se na eskalátoru stojí vpravo. Pijou předražený pivo, odmítaj euro a volej spd, protože se bojí muslimů. A ten zbytek nás, co takovej není, co v čajovnách kouří vodní dýmky, nekouká na barvu pleti a co má kdo za plavky, je za největší pozéry republiky a za vlastizrádce, protože si každou středu kupujeme kebab a máme se fajn.”
Pustil jsi Cigarettes After Sex, já měla studený nohy a prázdnou skleničku na víno. “Seš strašně laciná, víš to? Jen jsem ti uvařil kafe a ty už seš v mý posteli.“
Po chvilce inteligentních keců ses zase stal tím hulvátem, kterej mi ničil život a já ho v něm i tak potřebovala. Říkavals mi "holka, celej svět je náš a my jsme tady zaprdlí jako dvě malý kuličky ničeho.” Křičela z tebe revoluce, hrál sis na českýho totalitního umělce jako z Vyprávěj a poslouchal jsi buď Plíhala nebo Kryla. Byls stará vykopávka v moderním světě a i přesto se ti tu líbilo. Tvý jméno bylo taky symbolický. Palach. Tys ale nemusel za nic bojovat, všechno jsi měl. A proto jsi o činech jenom mluvil. Nikdy jsi nic neudělal.
Vzal jsi mi prázdnou skleničku a už jsi mi ji nevrátil. Víš, zajímalo by mě, proč jsou příběhy o zlomenejch srdcích, alkoholu a sexu lepší, než ty se šťastným koncem, láskou na celej život a předvídatelnou zápletkou. Kdybych měla psát o svým životě, mý knížky by se prodávaly samy. Cestování mezi stoletími, ale žádný fantasy by to nebylo. Prostě jednoduchá povídka/romance o tobě a o mně, o český vlajce a tvejch nočních myšlenkách.
Bylo strašný horko. Takový, že se těžce jedlo a usínalo a dokonce i to milování stálo za nic. I tak jsem ale měla studený nohy a ty ses mi snažil nalhat, že to je příznak nějaký smrtelný nemoci, na kterou umřela tvoje teta.
“No fakt, nekecám. Jednou ti je zima jen na chodidla, pak i na kolena a nakonec ti zamrzne krev v nohou, pukne ti srdce a je nadobro po tobě.”
Tahals mě za nos jako malý dítě. Teda aspoň ses snažil, ale já už malý dítě nebyla, a tak jsem ti nevěřila a jen jsem si schovávala studený prsty pod peřinu.
Málo jsem mluvila a tobě to tak vyhovovalo. Stačily ti odpovědi složený z pár krátkých slov. Stačila ti řeč mýho těla, výraz ve tváři. Četl jsi ve mně jako v knížce, kterých jsi měl plnou poličku. Jen my dva jsme ale věděli, žes doopravdy nepřečetl ani jednu. Díval ses na mě vždycky tak upřeně, jako bys skrz mě chtěl vidět zbytek pokoje. Když jsem ti neodpovídala, odpověď sis v mých očích stejně našel sám. Bylo zbytečný ti lhát, ani jsem to neuměla. Byly chvíle, kdy ses ani neptal. Nadechl ses, pootevřel jsi rty a nakonec myšlenku zase polkl. Jako bych ti nestála ani za pár slov. Nebyla to ale pravda. Záleželo ti na mně tolik, žes o mně věděl úplně všechno. Nic novýho ses už dozvědět nemohl.
Bolely mě z pohledu na tebe oči. Nevrátil jsi mi skleničku na víno, nevrátil jsi mi úsměv. Něco bylo špatně. Po tolika týdnech a měsících, po tolika polibcích se něco pokazilo. Oblékla jsem si velký zelený svetr a pomalu se vytratila z tvý postele.
“Kam jdeš?”
Neodpověděla jsem. Sama jsem to nevěděla. Netušila jsem, co dělám a kam chci zmizet. Něco ve mně ale mělo pocit, že bych zmizet měla. Že tě nudím. Přece jsi mi nikdy nevyznal lásku, nikdy mi nekoupil kytku nebo jsme jen tak nekoukali na film. Neznám tvoje rodiče, neznám ani jeden důvod, proč bych měla zůstávat. Ale tys ve mně zase četl a ten důvod jsi mi dal.
“Víš, poslední dobou nemůžu spát. Nemyslíš, že bys mohla… Však víš, zůstat? Jen na jednu noc, ať je mi líp.”
Kývla jsem hlavou a vrátila se zpátky do místnosti. To bylo poprvé, cos ukázal svoji slabou stránku. To, jak křehkej doopravdy seš a jak veříš, že bych tě zrovna já mohla vyléčit z nespavosti. Lehla jsem si vedle tebe do postele a přikryla nás až po krk peřinou.
“Mohla bys prosím tu peřinu obrátit? Mám radši knoflíky u hlavy.”
Musela jsem se zasmát, protozě jsi byl asi jediný člověk na světě, kterýmu ty knoflíky nevadily. Bojovala jsem teda s peřinou a tys mě zase propaloval pohledem. Bylo vůbec na co se dívat?
Leželi jsme vedle sebe a já najednou mluvila. Po nekonečné době jsem ze sebe dostala úplně všechno, co jsem v sobě držela a tys mě věrně poslouchal. Povídala jsem ti o světě, jakej opravdu je a jak ho každej vidí jinak. Povídala jsem ti o lásce, kterou jsem nikdy doopravdy nezažila, o mý rodině a o videích s koťaty.
“Máš krásnej hlas. Měla bys takhle povídat častěji.”
Usnul jsi obmotanej kolem mojí ruky a poprvý v životě jsi vypadal nevinně. Vlastně to bylo úplně poprvý, co jsem tě viděla v klidu spát. Necukal ses a nešeptal jsi zmatený slova. Chtělo se mi strašně moc na záchod, ale probudit tě by byl hřích. Byls někdo úplně jiný a já tě takovýho chtěla pořád a navždycky. Až jsem nakonec usnula taky.
V pět ráno mě probudil hlad a nepřítomnost tvýho těla. Objímala jsem kus peřiny a knoflík jsem měla obtisklý na levé tváři. Zmateně jsem chodila po tichým bytu a byla jsem tichá s ním. Nenapadlo mě na tebe volat, možná jsem i zapomněla jak. Našla jsem tě až v koupelně. S hlavou opřenou o zeď jsi seděl na zemi a kolem tebe byl rybník krve. Trvalo mi skoro pět minut než mi došlo, že nespíš. Že se už neprobudíš. Vlastně jsem se tě ani nesnažila probudit. Všechno bylo zamlžený a já vedle tebe klečele, něco mezi šokem a smutkem, něco mezi nepochopením a vztekem a zapomněla jsem mluvit. Ještě teď tě někdy vidím, jak máš oči lehce zavřené a hrudník se ti nehouopá.
Nevím, jestli jsi mě někdy miloval. Třeba jen na okamžik. Ale vím, že jsem hodně plakala a pak to najednou všechno přešlo. Najednou nic nebolelo a já si znovu žila svůj život obklopená slovanskou šlechtou. Lidma, co pili drahý pivo a měli křivý nohy a vadili jim knoflíky na peřině.
Nikdy jsi nemusel za nic bojovat a to byl asi ten problém. Žití bylo tak lehký, že postrádalo pravej význam a smysl. Dělo se plno hroznejch věcí, ale pro tebe nebyly dost důležitý. Neviděls je. A to je tolik zvláštní, protože moje vlastní pocity, o kterých jsem ani já nevěděla, jsi prokoukl hned. A tak se na mě snad pořád díváš, pořád máš chytrý kecy a žádný činy a už konečně můžeš v klidu spát.
podzim 2017, asi
Po chvilce inteligentních keců ses zase stal tím hulvátem, kterej mi ničil život a já ho v něm i tak potřebovala. Říkavals mi "holka, celej svět je náš a my jsme tady zaprdlí jako dvě malý kuličky ničeho.” Křičela z tebe revoluce, hrál sis na českýho totalitního umělce jako z Vyprávěj a poslouchal jsi buď Plíhala nebo Kryla. Byls stará vykopávka v moderním světě a i přesto se ti tu líbilo. Tvý jméno bylo taky symbolický. Palach. Tys ale nemusel za nic bojovat, všechno jsi měl. A proto jsi o činech jenom mluvil. Nikdy jsi nic neudělal.
Vzal jsi mi prázdnou skleničku a už jsi mi ji nevrátil. Víš, zajímalo by mě, proč jsou příběhy o zlomenejch srdcích, alkoholu a sexu lepší, než ty se šťastným koncem, láskou na celej život a předvídatelnou zápletkou. Kdybych měla psát o svým životě, mý knížky by se prodávaly samy. Cestování mezi stoletími, ale žádný fantasy by to nebylo. Prostě jednoduchá povídka/romance o tobě a o mně, o český vlajce a tvejch nočních myšlenkách.
Bylo strašný horko. Takový, že se těžce jedlo a usínalo a dokonce i to milování stálo za nic. I tak jsem ale měla studený nohy a ty ses mi snažil nalhat, že to je příznak nějaký smrtelný nemoci, na kterou umřela tvoje teta.
“No fakt, nekecám. Jednou ti je zima jen na chodidla, pak i na kolena a nakonec ti zamrzne krev v nohou, pukne ti srdce a je nadobro po tobě.”
Tahals mě za nos jako malý dítě. Teda aspoň ses snažil, ale já už malý dítě nebyla, a tak jsem ti nevěřila a jen jsem si schovávala studený prsty pod peřinu.
Málo jsem mluvila a tobě to tak vyhovovalo. Stačily ti odpovědi složený z pár krátkých slov. Stačila ti řeč mýho těla, výraz ve tváři. Četl jsi ve mně jako v knížce, kterých jsi měl plnou poličku. Jen my dva jsme ale věděli, žes doopravdy nepřečetl ani jednu. Díval ses na mě vždycky tak upřeně, jako bys skrz mě chtěl vidět zbytek pokoje. Když jsem ti neodpovídala, odpověď sis v mých očích stejně našel sám. Bylo zbytečný ti lhát, ani jsem to neuměla. Byly chvíle, kdy ses ani neptal. Nadechl ses, pootevřel jsi rty a nakonec myšlenku zase polkl. Jako bych ti nestála ani za pár slov. Nebyla to ale pravda. Záleželo ti na mně tolik, žes o mně věděl úplně všechno. Nic novýho ses už dozvědět nemohl.
Bolely mě z pohledu na tebe oči. Nevrátil jsi mi skleničku na víno, nevrátil jsi mi úsměv. Něco bylo špatně. Po tolika týdnech a měsících, po tolika polibcích se něco pokazilo. Oblékla jsem si velký zelený svetr a pomalu se vytratila z tvý postele.
“Kam jdeš?”
Neodpověděla jsem. Sama jsem to nevěděla. Netušila jsem, co dělám a kam chci zmizet. Něco ve mně ale mělo pocit, že bych zmizet měla. Že tě nudím. Přece jsi mi nikdy nevyznal lásku, nikdy mi nekoupil kytku nebo jsme jen tak nekoukali na film. Neznám tvoje rodiče, neznám ani jeden důvod, proč bych měla zůstávat. Ale tys ve mně zase četl a ten důvod jsi mi dal.
“Víš, poslední dobou nemůžu spát. Nemyslíš, že bys mohla… Však víš, zůstat? Jen na jednu noc, ať je mi líp.”
Kývla jsem hlavou a vrátila se zpátky do místnosti. To bylo poprvé, cos ukázal svoji slabou stránku. To, jak křehkej doopravdy seš a jak veříš, že bych tě zrovna já mohla vyléčit z nespavosti. Lehla jsem si vedle tebe do postele a přikryla nás až po krk peřinou.
“Mohla bys prosím tu peřinu obrátit? Mám radši knoflíky u hlavy.”
Musela jsem se zasmát, protozě jsi byl asi jediný člověk na světě, kterýmu ty knoflíky nevadily. Bojovala jsem teda s peřinou a tys mě zase propaloval pohledem. Bylo vůbec na co se dívat?
Leželi jsme vedle sebe a já najednou mluvila. Po nekonečné době jsem ze sebe dostala úplně všechno, co jsem v sobě držela a tys mě věrně poslouchal. Povídala jsem ti o světě, jakej opravdu je a jak ho každej vidí jinak. Povídala jsem ti o lásce, kterou jsem nikdy doopravdy nezažila, o mý rodině a o videích s koťaty.
“Máš krásnej hlas. Měla bys takhle povídat častěji.”
Usnul jsi obmotanej kolem mojí ruky a poprvý v životě jsi vypadal nevinně. Vlastně to bylo úplně poprvý, co jsem tě viděla v klidu spát. Necukal ses a nešeptal jsi zmatený slova. Chtělo se mi strašně moc na záchod, ale probudit tě by byl hřích. Byls někdo úplně jiný a já tě takovýho chtěla pořád a navždycky. Až jsem nakonec usnula taky.
V pět ráno mě probudil hlad a nepřítomnost tvýho těla. Objímala jsem kus peřiny a knoflík jsem měla obtisklý na levé tváři. Zmateně jsem chodila po tichým bytu a byla jsem tichá s ním. Nenapadlo mě na tebe volat, možná jsem i zapomněla jak. Našla jsem tě až v koupelně. S hlavou opřenou o zeď jsi seděl na zemi a kolem tebe byl rybník krve. Trvalo mi skoro pět minut než mi došlo, že nespíš. Že se už neprobudíš. Vlastně jsem se tě ani nesnažila probudit. Všechno bylo zamlžený a já vedle tebe klečele, něco mezi šokem a smutkem, něco mezi nepochopením a vztekem a zapomněla jsem mluvit. Ještě teď tě někdy vidím, jak máš oči lehce zavřené a hrudník se ti nehouopá.
Nevím, jestli jsi mě někdy miloval. Třeba jen na okamžik. Ale vím, že jsem hodně plakala a pak to najednou všechno přešlo. Najednou nic nebolelo a já si znovu žila svůj život obklopená slovanskou šlechtou. Lidma, co pili drahý pivo a měli křivý nohy a vadili jim knoflíky na peřině.
Nikdy jsi nemusel za nic bojovat a to byl asi ten problém. Žití bylo tak lehký, že postrádalo pravej význam a smysl. Dělo se plno hroznejch věcí, ale pro tebe nebyly dost důležitý. Neviděls je. A to je tolik zvláštní, protože moje vlastní pocity, o kterých jsem ani já nevěděla, jsi prokoukl hned. A tak se na mě snad pořád díváš, pořád máš chytrý kecy a žádný činy a už konečně můžeš v klidu spát.
podzim 2017, asi
Komentáře
Okomentovat