Krev mé krve (Lenka se nemodlí vol. 1)

Je to tak pokaždý. Dojdou jí cigarety, prohlásí, že už teda kouřit nebude a druhej den ji potkám se zapálenou rakovinou mezi lesklými rty.

Jmenuje se Lenka.

V době, kdy na světě nic nebylo, se Bůh jednoho dne nudil, a tak stvořil lidstvo. Prvních pár tisíc let vypadalo v pohodě. Sice mu ukřižovali syna a tak, ale jinak nic zásadního. No a pak se mu to vymklo kontrole a poslal k nám na Zemi zkázu, aby vše zničila, aby Bůh mohl začít pěkně s čistým plátnem – Lenku.

„Tohle o mně nepiš! Přece to vůbec není pravda,“ vzteká se, zatímco skládá cigarety ze tří krabiček do šesti úhledných hromádek.

„Ale vždyť to máš jenom do soboty.“

„Bůh sedmý den přece odpočíval. Tak moje plíce budou odpočívat taky!“

„Chytrý,“ kývu hlavou a poslouchám, jak nahlas počítá.

„Devět, devět, devět, devět, devět a devět a deset, deset, deset, a deset a deset a deset a… přesný! Víš, co jsem pokaždý dělala špatně? Skončila jsem hned. Ale teď to omezím. A budu každý týden ubírat a ubírat, až mi bude stačit jedna krabička týdně, pak jedna cigareta denně a pak už budu čistá jak Panna Marie. Je to tak lehký,“ směje se a zapaluje si cigaretu z první hromádky.

„Každý den jen deset cigaret, chápeš? To je ohromná oběť. Někdo přestane jíst maso, někdo přestane šukat, ale já přestanu kouřit.“

„Šukat je hnusný slovo. Je to pro štětky a pro chudý,“ říkám a beru jí z ruky cigaretu a taky si potáhnu. Až do plic a do duše a zase pěkně zpátky ven.

„Říkali, že večer bude pršet. A koukej, vždyť ono neprší!“

„Je osm ráno,“ mračím se na ni a radši odcházím do koupelny.

Člověk vždy čeká za svou oběť nějakou odměnu. Nevím, v co doufá Lenka. Že jí zázračně narostou prsa, že vyhraje milion, že chcípne?

„Jo, přeju si chcípnout,“ dívá se mi do papírů přes rameno. „Ty seš kurva génius, Alberte! Chci chcípnout, a proto přestávám kouřit. Je to na mě moc zdravý. Radši začnu žrát salát a chlastat vodu a šukat jen v pátek.“

„Seš sprostá jak dlaždič,“ volám na ni z koupelny. „To tě máma nenaučila, jak se máš chovat?“

„Moje máma byla děvka. Myslíš, že měla čas mi vysvětlovat, jak mluvit a jíst, jak vystupovat z auta abys neviděl moje kalhotky a že orgasmus se u ženy dostaví jen párkrát za život? To teda kurva ne. Jedinou užitečnou radu, kterou mi dala, je, že velký ego znamená malej čurák.“

„Myslíš, že mám velký ego?“

„Ježiši já nevím, nech to bejt, jo?“

Lidi se mě často ptaj, jak s ní můžu žít v jednom bytě a nezbláznit se. Někdy z ní, někdy do ní. Nevím. Fakt nevím. Možná to je tím, že vím, že první do misky naleje mlíko a až pak tam nasype cereálie. Ale taky vím, že to je nakonec úplně jedno, protože věčně nemáme ani mlíko, ani cereálie. A někdy vlastně ani misku.

„Koukej! Byla jsem včera v knihovně a půjčila jsem si tuhle knížku. Je o sebepoznání a tak. Naučí tě, jak pořádně žít, co dělat a nedělat a jak se spojit s vesmírem. Můžeš si ji půjčit, jestli chceš.“

„Ne, díky. Mně rodiče řekli, co je správný a co ne.“

Jí špagety s kečupem a eidamem. A to je všecko. Nic víc na ně nedává a vždycky je má ještě rozvařený. A nemá ráda zmrzlinu. „Je moc studená!“ Stěžovala si mi jednou a od tý doby vím, že Lenka není tak v pohodě, jak vypadá.

Přišla do Prahy asi ze stejnýho důvodu, jako my všichni – svoboda, chaos, žádný maloměsto a žádný rodinný známí, co tě na Silvestra znásilní. Prostě Praha, však to znáš. Úplně jiná než zbytek světa. Tak strašně cizí, až je jenom tvoje a nikoho jinýho.

„Víš co? Je mi úplně jedno, že mi nevěříš! Tys mě zkazil a ty bys mě měl z toho taky dostat, ale když si tak neschopnej, zvládnu to i sama!“ Zvedla se ze starýho gauče, co mi od tety sehnala máma a přivezl mi ho brácha ve starý dodávce až z Jihlavy, obula si kozačky po její kamarádce a na hlavu si dala ten ošklivej kulich, co ho tak nesnáším, a odešla z bytu někam do ulic její vysněný Prahy, která nakonec všecky trochu nebo víc zklame.

Takový věci se dějou tak často, že se s ní jen polohlasem rozloučím a dál si dělám svý. Ale tentokrát to bylo jiný. Možná proto, že se nevztekala kvůli tomu, jak je zkažená. Ale kvůli tomu, že se z tý zkaženosti vyhrabe a je jí jedno, jestli jí v tom pomůžu nebo ne. A já věděl, že to zvládne a že se odrazí ode dna a mě na něm nechá a já tady zůstanu sám a už se nebudu mít komu smát a s kým se smát.

Jednou mi vykládala, jak se svý sestřenici jako malá smála, že má obrovskej nos a ta sestřenice šla na plastiku hned, jak si našetřila peníze ze svý v životě úplně první práce a pak s ní o tom už nikdy nemluvila, ale celá rodina tak nějak ví, že to bylo kvůli Lenky. Já si to nemyslím, protože jestli měla fakt tak velkej nos, jak Lenka tvrdí, tak se jí asi muselo smát víc lidí, ale Lence jsem to neřekl.

Chodov je fajn, všude jsou vysoký paneláky a tak, ale Lenka se mezi nimi těžko hledá. Nakonec jsem ji ale o hodinu později našel, seděla na houpačce nějakýho hřiště a kouřila jednu za druhou.

„Jsem napřed asi o dva týdny,“ zasmála se a podala mi cigaretu a zapálila si novou. Sedl jsem si houpačku vedle a jen tak jsme se houpali a mlčeli, až odhodila na zem prázdnou krabičku a řekla, že půjdeme domů. Ale nešli jsme. Chtěl jsem ji vzít na víno, ale protože ještě pořád bylo ráno a zas tak moc zkažený nejsme, skončili jsme v nějaký malinký cukrárně, co voněla jak oříšková roláda.

„Promiň, že jsem tak vyváděla.“

Už je druhej den a na Prahu dopadl takovej ten smutek, kdy i turisti musí sami sebe přemlouvat, aby se šli kouknout na Karlův most a černochům v námořnických kostýmech je ještě víc na umření než obvykle.

„Víš, já nechci zničit svět. A už vůbec nechci zničit sebe. Chci se zase spravit, i když to znamená, že se někdy budu chovat jak kráva, jo? Vím, že všechno to počítání cigaret a knížky a jóga je trapný, ale možná to pomůže, tak to musím zkusit.“

„Já vím.“

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

„Víš, jak to myslím, ne?“

„Jo, miluješ mě jako bratra.“

„Jo.“

„Já tě taky miluju jako bratra,“ směju se a beru jí z pusy cigaretu. Je deset večer a ona má teprve třetí. Nemůžu jí to říct, ale jsem na ni pyšnej. Ale říct ji to nemůžu, protože tohle já neříkám.

Na snídani jsme měli mlíko a müsli v misce, prostě jsme měli snídani na M a na oběd jsme měli špagety, ale ty dobrý, ne ty, co dělá Lenka.

„Jsme úplně stejný, Alberte. Jeden jako druhej. Co když máme stejnou krev?“

„Jasný že máme. Jasný. Ale už spi, prosím tě.“

Chodov je fajn a Praha taky a snad ti černoši chápou, že ne všichni v Praze jsou takoví kokoti a že si nemyslíme, že jsou dobří tak akorát na rozdávání letáčků turistům.

Bůh na svět poslal Lenku, malou velkou zkázu, aby ho celej zničila, ale zapomněl, že ženský jsou v týhle době samostatný a nechtěl bejt jen loutky. Zapomněl, že největší zkázu Lenka přinášela sama sobě, a to se jí nelíbilo, tak to změnila. A za to jsem rád, protože jinak bych neměl o kom psát a život by byl nudnej.