Maso mýho masa (Lenka se nemodlí vol. 3)

Byl první opravdu jarní den, kdy kytky kvetou a slunce svítí a děcka ze školy ani nejdou domů, ale rovnou hodí batohy na hřišti na zem a dělaj sračky, dokud jim nedojde, že o ně máma má asi strach. Strašně moc jsem si chtěla dokázat, že je mi dobře.  Že jsem živá, zdravá a hlavně šťastná. Ale nebyla. A sakra, já ani nevím proč. Albert mi vaří moc dobrý jídlo, Valerie mě líbá, měkce a sladce, a já i tak nedokážu cítit opravdový štěstí.

Přišla jsem domů, vůně bytu a Albertových cigaret mě objala a sundala mi z ramen všechny problémy světa, který jsem s sebou všude nosila. Albert seděl s cigaretou v puse u psacího stolu, něco zběsile zapisoval a místo pozdravu na mě jen mávl levou rukou. Byl čím dál tím víc pohlcenej do těch svých příběhů, který se mu v hlavě rodily. Každou vteřinou další a další nápady. Další a další životy. Až jednou všichni umřeme, po Albertovi zbydou hory a hory papírů a myšlenek, co lidi budou číst, nenávidět a milovat. A po mně…

Lidi mi tvrdí, že mě bůh přece stvořil za nějakým účelem. Ničit nebo zachraňovat. Žít nebo umírat. Ale nakonec nikdo nemá pravdu. Protože kdyby moje bytí mělo nějakej smysl, tak o něm snad vím, ne?

Stojím za Albertem, prohlížím si malé krásné písmo, slovo vedle slova.

„Hele, poslouchej,“ otáčí se ke mně a písmenko M nechává nedokončený. Polohlasem, ztracená v myšlenkách, se ptám, co chce. „Napadlo mě, že bych se přestěhoval.“ Kouká na mě těma jeho velkejma očima, mezi palcem a prostředníčkem drží stříbrnou propisku s modrým inkoustem a já nevím, co říct. „Chápeš, ne? Abychom s Natálií mohli bejt víc spolu.“

Natálie. Vysoká blondýna ze Žižkova s dlouhejma nehtama. Natálie. K Albertovi se vůbec nehodí. Ale on o nikom jiným nepíše, nesní, nepřemýšlí, nemluví. Natálie. Natálie. Vysoká blondýna ze Žižkova s dlouhejma nehtama. Je moc krásná, fakt. Prsa i zadek má tak akorát a když se směje, bílý zuby se jí lesknou mezi rty. Natálie. Malá a mladičká Natálie, myslím, že je teprve ve třeťáku.

„Aha,“ usmívám se, smutně a falešně, překvapeně. „A kdy, kam?“

„Co nejdřív, asi,“ otáčí se zpátky k papírům a písmeno M celé obtahuje. „Asi Žižkov, kam jinam? Má tam školu a rodinu a mně je upřímně jedno, kde píšu a jakej výhled z okna mám.“

„A co já? Kdo mi bude vařit špagety?“ ptám se hloupě, protože mě v tu chvíli nic jinýho nenapadá. Jen ty hloupý špagety. Je tolik důvodů, proč se nechci Alberta vzdát, proč se ho nemůžu vzdát, ale ty výborný špagety, co jsou stokrát lepší než ty moje, jsou jedinej důvod, kterej se zmůžu vyslovit nahlas.

„Máš přece Valerii.“

Nic už neříkám, nemám co. Hledám v kabelce cigaretu, zapaluju si uprostřed obýváku a když mi Albert připomíná, že už jsem dva týdny nekouřila a takhle se jen vracím zpátky na začátek, mávám rukou, že je mi to jedno.

Valerie. Moje malá a sladká Valerie, co nad vším moc přemýšlí a mluví jen hodně potichu. Moje malá a sladká Valerie, co miluje každé moje slovo a můj pohyb a ve všem hledá smysl. Něco víc. Moje malá a sladká a úžasná Valerie ale přece nemůže nahradit Alberta, protože jestli je na světě někdo, kdo nahradit nejde, je to právě Albert a jeho kudrnatý vlasy a počmáraný papíry.

 „A co její rodiče?“

„Co s nimi?“

„Co oni na to, že chcete bejt spolu?“

„Co by říkali? Však už má osmnáct.“ Natálie. Malá zlodějka.

Tyhle první jarní dny jsou vždycky tak nějak pomatený. Plný nových věcí. Chybí mi podzim a nekonečný chvíle, kdy jsme jen kouřili a řešili život a stačilo nám prostě jen být. S jarem přichází zodpovědnost. S jarem přichází chuť začít něco novýho. Třeba si najít byt někde na Žižkově s malou blonďatou Natálií a bejt šťastnej.

Večer jdu s Valerií zase do kina. Nevím ani na co, nemám sílu se soustředit, nemám sílu přemýšlet. Končíme ve stejný vinárně jako minule, jsme obklopený paneláky a jarem. Tím hloupým, debilním jarem, co chce všecko nový a všecko hned. Co nejdřív.

„Nastěhuj se ke mně, prosím. Albert mě opouští a já to sama nezvládnu. Potřebuju tě,“ chytám ji za ruku, tisknu ji, až mám pocit, že se naše dlaně spojily, že jsme jedno tělo. Že jsme jedno maso. A Valerie, maso mýho masa, tělo mýho těla, duše mý duše, se usmívá a říká, že by ráda, že by tak strašně ráda, ale že nechce bejt druhá možnost. „Nechci bejt náhrada, nechci, abys mě potřebovala jen proto, že tě Albert opouští.“

„Nejseš druhá možnost, nejseš náhrada. Vždyť já tě miluju,“ vypadává ze mě to kouzelný slovo, co jsem jí zatím ještě neřekla.

„Já vím, že mě máš ráda. Dokonce bych věřila, že mě i miluješ,“ dívá se mi do očí a pouští mou ruku. Maso mýho masa se vzdaluje. „Ale ne dost. Zkus nad tím přemýšlet a uvidíš, že mám pravdu. Že to v tobě prostě není.“

Říkám se slzami v očích, že to ve mně je, že já to přece musím vědět nejlíp, ale čím víc ji předsvědčuju, tím víc pochybností mám. Co když to je pravda?

Když se loučíme, dává mi jen malou pusu na čelo a přeje mi dobrou noc, ať se sladce vyspím, vždyť ráno je přece moudřejší večera. Ráno je spíš ale děsivější, v koupelně potkávám Natálii, malou blondýnku s dlouhými nehty ze Žižkova, je zabalená v ručníku a z pusy jí trčí kartáček. Usmívá se na mě, ale já nic neříkám, jdu za Albertem do pokoje a lehám si mu do postele jako kdysi, když pro nás žádný lásky neexistovaly a jednoduše jsme jen existovali. Napůl ještě spí, určitě se mu zdá něco úžasnýho, o čem bude později ještě psát. Snažím se ho vzbudit a strhávám z něj deku.

„Natálko, lásko, ještě chvilku,“ šeptá a ani neotvírá oči. Uvědomuju si, že už si ani nepamatuju, jakou maj barvu. Hnědou, myslím že hnědou. „Nejsem žádná Natálka. Natálka je v koupelně a mě by zajímalo, proč jsi mi neřekl, že tady bude přes noc.“

Doopravdy se probouzí, sedá si a říká, že tady spí často a že jen já se domů vracím pozdě a probouzím se, až když je pryč. „Vždyť mně to nevadí,“ usmívám se, zase tak prázdně a smutně a falešně, ale Albert si toho tentokrát všímá a ptá se, jestli se něco děje.

„Valerie se se mnou asi rozešla. A ty mi chceš odejít. Nechci abys odešel.“ Teď už se neumívám, ale brečím. Albert mě objímá, maso mýho masa, duše mý duše. Jsme jak jeden. Hladí mě ve vlasech a říká, že ho to mrzí, ale že to tak bejt musí. Že nikdy s nikým nebyl tak moc šťastnej jako s Natálií. „Ani se mnou?“ ptám se. „S tebou to je něco úplně jinýho. Ty seš ty a já jsem já a Natálka je Natálka. To nemůžeš srovnávat.“

Do pokoje vchází vysoká Natálie, mokrý vlasy jí leží na nahých ramenou a usmívá se od ucha k uchu. „Brý ráno,“ říkáme s Albertem společně, vyskakuju z postele a říkám, že spěchám do práce. „Nemáš dneska náhodou volno?“ Volá za mnou Albert, ale to už rychle utíkám z bytu. Má pravdu.

Stojím před bytem od Valerie, odhodlávám se, jestli zazvonit nebo dnes už podruhý utéct. Nakonec se ale nutím zazvonit, musím se přece aspoň pokusit všechno napravit. Zvoním dvakrát dlouze a jednou krátce, tak, jak vždycky zvoní ona. Dveře mi ale neotvírá moje malá a sladká Valerie, ale nějaká rozcuchaná holka s hrnkem kafe v ruce.

„Co chceš?“ Ptá se a mně se třese hlas, mám chuť na cigaretu a taky chuť brečet. Koktám svý jméno a to, že jdu za Valerií: „Je to fakt důležitý.“ Rozcuchaná holka teda Valerii volá, a ještě chvíli si mě měří pohledem než se vedle ní objevuje Valerie, v ruce má taky hrnek kafe a u ucha mobil. Počkej, zavolám později,“ šeptá do něj a rychle ho schovává do kapsy.

„Lenko, co potřebuješ?“ „Já už vlastně ani nevím,“ soukám ze sebe a snažím se o úsměv, marně. „Víš, po včerejšku jsem myslela, že… no víš, že už to s námi nemá cenu,“ říká a otáčí hlavu do bytu, ve kterým zmizela rozcuchaná holka. „Ty mi máš co říkat o náhradě,“ říkám. Moje malá a sladká Valerie, maso mýho masa, se omlouvá, ale že jsem pořád jen ve sračkách a že ji s sebou tahám dolů. Že mi chtěla pomoct, ale nikam to nevede.

Sedím před jejím domem na chodníku, kouřím a představuju si, jak si Valerie sedá zpátky k malýmu stolku v kuchyni, naproti ní sedí rozcuchaná holka a ptá se: „Kdo to byl?“ A Valerie se jen tak usměje, ani smutně, ani vesele, a řekne: „Jen taková hloupá holka, o nic nejde.“ Chytne rozcuchanou holku za ruku a budou jedno maso, jedno tělo, jedna duše.

„Alberte, můžeš si pro mě prosím přijít?“ Brečím do hlasové schránky, ale po hodině čekání na odpověď se sbírám ze země, dávám dohromady poslední zbytky síly a pomalu jdu domů, do nejvyššího patra starýho paneláku. Nevítá mě nikdo, jen prázdný byt, tak si lehám do Albertovy postele a snažím se všechno pochopit. Opravdu všechny tahám dolů? Opravdu mi nejde pomoct? Slzy mi zalepují oči a na pár chvilek usínám, probouzí mě ale teplo, maso mýho masa mě hladí ve vlasech a šeptá moje jméno.

Možná nepotřebuju někoho, aby mi pomohl se ze všeho dostat. Třeba nepotřebuju Alberta ani Valerii, ale vystačím si sama. To je asi smysl mýho života, důvod, proč mě Bůh stvořil – abych žila život sama a opravdově, abych ničila a zachraňovala jen samu sebe a nikoho jinýho.