mohl to být docela hezkej den

ještě pořád si pamatuju
jak naproti mně seděl táta
v proutěným křesle
v ruce měl flašku piva
jako vždycky
oči měl malý a zapadlý
za skly brýlí
a říkal:
Veroničko
až já budu starý a nemocný
nechci tady být
takže dřív
než to přijde
se zabiju
říkal:
Veroničko
já skočím pod vlak
aby se mnou nebyla žádná práce
abyste se na mě nemuseli dívat
jen mě seškrábli z kolejí
a bylo by po všem
a pak se usmál
tak strašně smutně
mohl to být
docela hezkej den
slunce svítilo
nebe bylo modrý
ptáci zpívali
a všichni vypadali docela šťastně
ale můj táta
naproti mně seděl
v proutěným křesle
pil pivo
měl malý a ztracený oči
a přemýšlel o smrti
a říkal
že to už bude brzo
že to cítí
a mně se chtělo plakat
ale neplakala jsem
snad proto
že ten měsíc
to říkal už potřetí
ale pak jsem šla domů
kolem těch kolejí
co se táhnou kolem našeho domu
a říkala jsem si
jaký by to bylo
kdybych vykoukla z okna
jednoho dne
co taky mohl být hezkej
a viděla bych mýho tátu
jak tam je
a zároveň už není
i s tím jeho smutným úsměvem