ŠÍLENOST

“Cs Honzo, nechceš ven? Jsem ve městě.” “Hele nevím, teď jsem přijel do Krnova a chci si odpočinout.” “Ok, neva J” odepisuju a schovávám mobil zpátky do kapsy.

Kdybych měla číslo na jednu učitelku ze základky, tak bych jí zavolala a řekla: “Dobrý den, tady Veronika Havlasová. Jen jsem vám, paní učitelko, chtěla říct, že jste měla pravdu, když jste mi kdysi říkala, že za pár let nebudu mít kamarády. Tak se mějte a snad se má váš manžel a ta malá fazole, co už jsem zapomněla, jak se jmenuje, dobře. A vy taky. Nashle,” řekla bych a zavěsila.

Růžový rty se mi lesknou a trafika na sídlišti je zavřená. A další taky a ta další stejně tak. Jdu do Kauflandu, tam by přece měla bejt otevřená.

“Promiň, ale známky prodáváme jen po osmi.”

Kluk přede mnou kupuje cigarety za stovku, ale lacinej zapalovač za dvanáct korun krade. Když se prodavačka otáčí pro ty cigarety, už nevím jaký, tak kluk bere zelenej zapalovač z průhledný plastový misky na pultu, otáčí ho mezi prsty a milisekundu před tím, než se prodavačka otočí zpátky, ho dá do kapsy.

“Promiň, ale známky prodáváme jen po osmi,” říká mi pak, když kluk se zapalovačem a cigaretami odchází. A mě by zajímalo, kdo si koupí naráz osm známek, když jedna stojí bez koruny dvacku.

Šla bych Pod Obraz. Do malý hospody u zámečku. Ale on by tam nebyl. A já bych tam chtěla jít jen kvůli němu. Ale on by tam nebyl. A je jedno, jestli je pět hodin, devět nebo dvanáct. Nebyl by tam. Protože vím, že nám není určený se teď několik dlouhejch let potkat. Vím to, cítím to. Máme na sebe zapomenout a až pak se zas náhodou potkat. Za deset let, až mně bude pětadvacet a bože, jemu dávno přes čtyřicet. Bude mít tlustou ženu a tlustý děti a vzpomínky. A já řeknu: “Dávno, strašně dávno jsme se viděli, pamatuješ? Měla jsem žlutej svetr a byli jsme na Wohnoutech s mým bráchou. Pamatuješ, ne? Já jsem Veronika. A byl tam Patrik a Dana a bůhvíkdo ještě a pořád ses usmíval a já se usmívala. Pamatuješ?” A on řekne, že jasný. Že jsem od tý doby moc nevyrostla a kéž by se ty časy a mládí vrátily. Řekl by, ať si užívám, dokud můžu a pak by řekl, že mě rád zas viděl a ať pozdravuju bráchu, možná by mě obejmul a pak by odešel za svojí tlustou ženou a tlustými dětmi, přitom by stačilo slovo a pořád by mě mohl mít. Šílenost.

Nevím, kam jít. Do jaký propasti skočit, do jaký cesty plný aut vběhnout, v jaký řece se utopit. Tak jdu pořád rovně, v ruce knížku od Neduhy a v hlavě hnusnej, špinavej chaos. Stačí slovo a pořád bys mě mohl mít.

“Vlastně ti ten románek s učitelem klavíru trochu závidím, taky bych si nějaký přála,” psala mi Verunka v dopise. Ale to nebyl románek, to bylo zoufalství. Zoufalství, co skončilo stejně rychle, jako začalo. Já bych radši románek s klukem z hospody. Ještě pořád.

“Jedny zelený orbitky, prosím.” Jen o něco málo horší, než nemít u sebe v patnácti letech cigarety nebo zapalovač, je mít u sebe cigarety i zapalovač, ale nemít žvýkačky.

Jdu na hřbitov, jako vždycky, když nemám kam jít. A ať už to zní jakkoliv divně, tak mi to je jedno, protože tam je aspoň klid. A tak jdu úplně dozadu, v zemi pode mnou hnijou sny a ideály a všechen lidskej potenciál. Malý sošky holubiček a andílků, Ježíš a brečící panna Marie. Zlatý a stříbrný nápisy a bílý kamínky poskládaný do tvaru srdce nebo kříže nebo něčeho. Fotky a kytky.

Vzpomínáme.

Navždy zůstaneš v našich srdcích.

Nezapomeneme.

Sedám si na zem k hrobu babičky, zapaluju svíčku, co ji vítr sfoukl, a pak si zapaluju cigaretu. Druhá za rok 2018, tak zas nehroťte, milé bývalé spolužačky. Sluním se, čtu Neduhu a v hlavě je pořád ten stejný chaos a špinavej zmatek. Jedno slovo a mohl jsi mě mít. Filtr končí na zemi, dvě žvýkačky v mý puse.

Vzpomínáme.

Navždy zůstaneš v našich srdcích.

Nezapomeneme.

Mramorový odpoledne mě nutí procházet se po prázdným městě. Nikde nikdo. A přitom slunce svítí a ptáci zpívají. Mrtvo. Šílenost.

Sedím ve stínu na lavičce. Deset minut. Dvacet minut. Napsat nebo nenapsat. Být nebo nebýt.

„Vždycky můžeš předstírat, že se nic nestalo, no ne?“

Doma se snažím na všechny tyhle věci nemyslet a jen si užívám toho, že jsem byla venku na sluníčku a bylo to příjemný. Uvnitř mě je ale pořád ten chaos. Jedno slovo a máš mě. Jedno slovo a mám tě. Jedno slovo a jsme tam kde kdysi. A kdo by čekal, že po sedmi měsících na tebe ještě pořád budu myslet. Šílenost.