Sliby, rajská polívka a deset vteřin

“Ernie, poslouchej mě,” šťouchám loktem do žeber kluka, co leží vedle mě. Zlatavý vlasy má na polštáři rozcuchaný jako andělskou svatozář a zelenýma očima vypaluje díru do stropu. Není to ale anděl. Je to ďábel, chladnej a hluboko v srdci zmrzlej, ale jinak hoří. Všechno co dělá, jak se směje a divá a mluví, to všechno je ožehlý plameny.
“Ernie!” Klepu mu rameny, ale on ani nemrkne. Má tu svoji pitomou extázi po hrnku kafe s nějakou srandou místo cukru. To on tak dělá, rád mě děsí a mizí si do jinejch vesmírů, kde holky ve tři ráno zvracej duhu a on jim utírá třpytky z tváří. Všechno se točí a když se to točí, nemusí být na nohou a nemusí nic řešit.
Tak všechny snahy vzdávám, hrabu se z postele s milionem polštářů a otevírám okno. Je už poledne, ulice se tlačí do pokoje a vyhání z Ernieho spánek.
Teď by si nebe mohlo myslet, že se snad s Erniem milujem, ale dřív, než mu stačím vysvětlit, že jsem jen jeho malá a baculatá kamarádka, o kterou v životě neměl ani nejmenší zájem a že jsme vlastně nejlepší přátelé náhody, tahá mě Ernie za loket zpátky do peřin.
“Pansy, chybíš mi,” usmívá se a já se nezmůžu na něj ani podívat.
Nedokážu spočítat, jak je to dlouho, co mi řekl mým pravým jménem. Jsem pro něj prostě Pansy a on je svým způsobem Draco, kterýho Pansy nikdy nebude mít.
Naštvaně si oblíkám ponožky, i když nemám nejmenší důvod být naštvaná ani si oblíkat ponožky, protože je příjemný teplo. Hořím s ním. A on mě znovu chytá za loket a snaží se mě políbit. Z ničeho nic (nebo spíš z tý jeho srandy v kávě). Chvilku to vypadá, že ho nechám, ale nakonec ho rychle odstrkuju a nervózně začínám odříkávat všechny důvody, proč bychom to neměli dělat. Stejné důvody, které si každý večer říkám před spaním. Víc ale o špatnosti toho všeho spíš přesvědčuju sebe než Ernieho, protože se okamžitě omlouvá a rukou mi zacpává pusu, že prej to chápe. Nedokážu to pochopit, jak by mohl toužit po polibku ode mě a napadá mě, jestli to nebyl vtip nebo zkouška nebo si mě prostě jen s někým spletl. Ale nespletl.
“Sally, slib mi něco.”
Dvě vteřiny od chvíle, kdy mi řekl mým pravým jménem. Šest, sedm, osm, devět, deset vteřin.
“Slib mi, že ať udělám cokoliv, zůstaneme přátelé. Ti nejlepší a navždycky.”
Bylo mi čtrnáct, poprvé jsem v puse měla cigaretu a cizí kluk mi pochválil růžovou čelenku. A od tý doby jsme spolu tak nějak zůstali. Já a o tři roky starší Ernie, jeho byt a protančené a propité dny a noci. Zapálil ve mně jiskřičku a ta už nikdy nevyhasne.
“Slibuju. Slibuju slibuju slibuju!”
Proplítáme si malíčky, v srdci mám příjemné teplo a v očích zbytečný dojetí. Teď už ale z postele opravdu vylízám rozhodnutá se tam nevrátit. Před špinavým zrcadlem si upravuju černou ofinu (asi odtud ta Pansy) a stahuju si triko přes zadek, aby ani nebe nemohlo vidět, jak ho mám tlustej.
“Lolo, Lolitko, vždyť ty už budeš mít osmnáct!
Ernie už vypadá úplně a na sto procent probuzeně, vyskakuje z peřiny a ze šuplíku nočního stolku vytahuje růžový balíček s mašlí.
“Neříkej mi Lolito. Oba víme, že nejseš žádnej Humbert Humbert, takže to je zbytečný. To za prvý. A za druhý mám osmnáct až příští týden, takže mi to dáš potom,” vracím mu dárek a jdu do koupelny.
“Ale Lolo, nebuď protivná,” dvě vteřiny od chvíle, kdy mi řekl tou nejhorší přezdívkou. Pět, šest, sedm, osm, devět, deset vteřin. Jak můžu být jeho Lolita, když už mi bude osmnáct? Jak můžu být jeho Lolita, když po mně netouží?
Zavírám se v koupelně a shazuju ze sebe všechno oblečení.
“Nefunguje mi sprcha!” Volá na mě přes dveře a pak jen slyším, jak padá zpátky do postele.
“Nějak si poradím! A mezitím mi napiš seznam, co chceš koupit!”
Je to takovej stereotyp. Každý úterý a čtvrtek, když se u něj probudím, mu vyplácám teplou vodu a pak zajdu nakoupit, abych byla aspoň k něčemu. Kdybych to nedělala, umře hlady. Už je to dlouho, co dělal něco důležitého a užitečnýho. Jen leží, pije, hoří, jí a chodí zavázet do nějakých klubů.
Napouštím si do vany trochu vody a starou žíňkou ve tvaru pomuchlanýho srdce ze sebe umývám všechny problémy a myšlenky. Dotýkám se prsty míst, kde by mi měly být cítit žebra. Nic ale necítím, prsty mi tančí po měkké kůži, ne po kostech. (Prosím, nesuď mě. Až budeš odcházet z převlíkací kabinky v obchodě pokaždý s pláčem, pochopíš mě.) Rychle se zabaluju do ručníku, aby ani zrcadlo nevidělo moje tělo a já se nemusela zbytečně stydět.
“Ernie, sakra, říkála jsem, ať napíšeš ten seznam!”
Dvacet pitomých minut a ten blbec už zase spí, v ruce má láhev vína, ze který upil ani ne čtvrtku.
“Vím, že to předstíráš, ale mě jen tak nenaštveš. Prostě koupím jen zeleninu a ty na to doplatíš.”
Zelený oči se otevíraj, zbrkle mi diktuje nejrůznější jídla (většinou sladkosti) a doprovází mě ke dveřím.
“Máš dost peněz?” Kývám na souhlas že jo, i když mám peněženku beznadějně prázdnou. Nechci od něj peníze, nechci od něj nic. Možná jen trochu opravdový lásky, ale to nikdy nepřiznám.
Než vcházím na ulici, stahuju si kraťasy co nejníž a proklínám léto a moje tělo.
Tramvají se dostávám k mámě do vysokýho paneláku s velkými balkony.
“Sallynko, zlatíčko!” Vítá mě ve dveřích, z bytu jde cítit vůně pečeného kuřete (jako naschvál moje nejoblíbenější jídlo!) a slyším křik mladších sourozenců.
“Seš jejich starší sestřička, běž si s nimi chvíli hrát, skoro tě nevidí,” prosebně na mě mrká, když si všímá, že natahuju krk směrem k jejich hlasům. Já ji jenom nervózně žádám o pár dolarů na jídlo, nechci se zdržovat. Po tom, co ráno udělal Ernie, cítím potřebu bejt s ním. Předstírat, že mě miluje. Hrát si na lásku. Rychle proto líbám mámu na tvář, když mi mačká do dlaně pár bankovek a říká, abych se taky někdy najedla.
“Vždyť právě proto jsem si přišla pro ty peníze!” Mávám jí a mizím ve vedlejší chodbě.
Nechci mámu takhle obírat o peníze. Vím, že už tak nemůže Andymu a Rachel dopřávat všechno, co by si přáli. Jednou jim to všem ale splatím. Slibuju si to všechno sama pro sebe, nutím se k úsměvu a snažím se nanést si na rty růžovou rtěnku i přes absenci zrcadla.
V obchodě hazím do košíku všechno, na co si vzpomenu: pomeranče, rajský protlak, sýr, pečivo i čokoládu. Rychle kličkuju mezi regály k pokladnám, ale do cesty se mi motá nějaký kluk a srdečně mě zdraví objetím a mně pár vteřin trvá než mi dojde, kdo je. Můj bývalý: sobeckej hajzl, kterej moc rád dělá, že se nikdy nic nestalo a jsme jedni z nejlepších přátel. Líbá mě na obě tváře, nutí mě se otočit dokola a nadšeně mi chválí vlasy. Buď se z něj stal gay, zbláznil se, nezná hranice, kdy je toho přehánění už moc nebo už zjistil, co znamená slovo “emoce” a poznal, že mi je docela nanic. I kdyby ty lichotky ale byly falešný, zvedaj mi náladu a na oplátku mu chválím tričko s nějakým fotbalovým týmem.
“Jak se má Ernie?”
“Nevím. Pořád jenom spí. Už si ani nepamatuju, jak vypadá, když není zabalenej do peřiny,” křičím rameny a on se směje.

“Zvu tě na kafe, co ty na to?”

Nikdy se mi moc nezamlouvalo, když mezi bývalými panovalo přátelství. Z celýho dne jsem ale byla zmatená, kofein mi docela chyběl a během nákupu jsem se rozmyslela, že co se týká Ernieho, tak nebudu doufat vůbec v nic. Píšu mu jen, že přijdu později, vynechávám ale důvod.

Po tolika letech se zdá docela v pohodě, bavíme se a pijeme a já zapomínám na čas. Když se loučíme, znovu mě objímá a šeptá mi, že mě chce ještě někdy vidět a ne jenom přes hrnek v kavárně. Nic na to neříkám a rychle odcházím s velkou plátěnou taškou přes rameno, i když mi nabízí pomoc, protože se bojím toho, co by se dál mohlo stát.

Je už večer, v bytě je ticho a nikde se nesvítí. Nechávám tašku s nákupem v kuchyni a jdu za Erniem do pokoje, abych se přece jen podělila o odpoledne v kavárně, protože jsem prostě strašně upovídaná.

V posteli ale neleží jenom anděl/ďábel, ale i neznáma holka, co na sobě má jenom krajkový kalhotky. Vyhasla jsem. Jeho oheň už hřeje někoho jinýho. Nevím co dělat, motá se mi hlava a trochu to nechápu. Věděla jsem, že ten ranní polibek nic neznamenal, ale takhle to ještě víc zabolelo. Chce se mi plakat, křičet a utíkat. Místo toho zatahuju závěsy, ať je zvědaví sousedi přes okna nevidí, zavírám dveře a vracím se zpátky do kuchyně. Všechno uklízím, vařím rajskou polívku, kterou ani nemusím solit, protože do ní nakonec stejně padá pár slz. Vzpomínám na Andyho a Rachel, jak máma měla pravdu, že mě vídaj strašně málo a dochází mi, že se mi po nich stýská. Balím si teda pár věcí a píšu vzkaz na zelený papírek.
“Milovanej Andílku, uvařila jsem vám večeři (nebo oběd, podle toho, kdy se vzbudíte). Nechci vám tady překážet, jdu na pár dní domů. Pak zavolej!! Mám tě ráda, líbá Sally.” Dvě vteřiny od chvíle, kdy se mi zlomilo srdce. Pět, šest, sedm, osm, devět, deset vteřin.
Všechno uklízím a mizím ve večerních ulicích. Doma kašlu na žebra a plochý břicho, jím pečený kuře a hraju si se sourozenci.
Ernie se neozývá. První, druhý ani pátý den. Nejdu za ním, i když toho pak lituju. Mám ale strach a nevím, co bych mu řekla.
Po pár týdnech místo toho volám mýmu bývalýmu - Robbiemu. Zvu ho do kina ve snaze zapomenout na Anděla a jeho zelený oči, ale moc se mi to nedaří. Potkávám ho na ulici, drží si za ruku slečnu, kterou jsem předtím viděla nahou a smějou se. Zabodává mi šíp do zad, když si mě nevšímá a prochází kolem mě. Na chvíli se ještě otáčím, snad abych se naposledy rozloučila s klukem, co mi měnil život každý den. Naposled kolem sebe cítím jeho teplo, ale bere si ho zpátky s sebou a nechává mě zhasnout. Sliby nám byly k ničemu, legendy z nás už asi nebudou. Pokaždý to končí stejně.
Do kina nakonec nejdu, vypínám si mobil a večer trávím ve vinárně. Dvě vteřiny od smíření. Pět, šest, sedm, osmd, devět, deset vteřin. Snad jim ta rajská aspoň chutnala.



léto 2017, asi