V součtu jedna naivní holka a motýl, co uletěl
Trošku jsem počítala. Snad proto, že mi trochu chybíš. Snad proto, že jsem potřebovala procvičit matiku. Nebo snad proto, že si vzpomínkami na tebe chci ublížit a umřít.
Jsou to tři měsíce a pár dní (dohromady přesně třiadevadesát dní) od chvíle, co jsme si naposledy psali. Je to přesně 2 232 hodin (vážně jsem to počítala) a nekonečno chvilek, kdy jsem na tebe čekala. Nadechla jsem se 2 688 000 krát, koupila si troje boty a napsala šest dopisů, který jsou sice pro tebe, ale nikdy si je nepřečteš.
Před tím vším, před 93 dny, 2 232 hodinami, před 2 866 000 nádechy, jsem počítala s tím, že nám to naše malý přátelství vydrží dýl. Přepočítala jsem se, takže jsem se ani neobtěžovala sečíst všechny noci, co jsme si psali. Všechny tvý sebevraždy, který se nestaly. Všechny fialový srdíčka, který jsme si navzájem poslali (a že jich bylo hodně, ale kde jsou teď?).
Ráda bych řekla, že jsem se za tu dobu i několikrát opila, ale k tomu nedošlo. Spíš jsem hodně plakala, vyrostla o dva centimetry a nohy se mi nepochopitelně zmenšily o jedno číslo.
Všechny ty výpočty jsou mi ale k ničemu, protože potřebuju jen jednu jedinou věc, aby mi příklad vyšel. Ty víš, že to seš ty, ale naše jedna plus jedna se nerovná dva a nikdy nebude.
Nezáleží na tom, že náš výsledek měl bejt jen přátelství a ne láska (kdo by o tu lásku taky stál).
Možná se za pár dní, měsíců nebo let potkáme v Dobrý trafice a až to přijde, tak to všechno spočítám a výsledek napíšu na dveře záchodků. Ty mi koupíš horkou čokoládu a všechno ti odpustím, protože jsem strašná kráva.
Dáme si jedna a jedna dohromady, spočítáme všechny smutný tváře v Praze (to je nekonečná rovnice) a snad se i párkrát zasmějem.
Od tý doby, co jsme si naposledy psali, uplynulo 93 dní, 2 232 hodin a potoky slz. Tak snad na těch našich pár společnejch týdnů ani jeden z nás nezapomene.
Smutný je, že celý tohle ‘něco’, s čím jsem si dala tolik práce, je nakonec zbytečný. Protože za pár minut, hodin a dní nebude platit ani jedno z těch čísel. Všechny moje výpočty se nesmyslně vypaří stejně jako my, a zůstanou jen samostatný čísla, který jedno pro druhý už nic neznamenaj.
Žij, jez, spi, miluj a bav se. Líbá Veronika.
léto 2017, asi
Jsou to tři měsíce a pár dní (dohromady přesně třiadevadesát dní) od chvíle, co jsme si naposledy psali. Je to přesně 2 232 hodin (vážně jsem to počítala) a nekonečno chvilek, kdy jsem na tebe čekala. Nadechla jsem se 2 688 000 krát, koupila si troje boty a napsala šest dopisů, který jsou sice pro tebe, ale nikdy si je nepřečteš.
Před tím vším, před 93 dny, 2 232 hodinami, před 2 866 000 nádechy, jsem počítala s tím, že nám to naše malý přátelství vydrží dýl. Přepočítala jsem se, takže jsem se ani neobtěžovala sečíst všechny noci, co jsme si psali. Všechny tvý sebevraždy, který se nestaly. Všechny fialový srdíčka, který jsme si navzájem poslali (a že jich bylo hodně, ale kde jsou teď?).
Ráda bych řekla, že jsem se za tu dobu i několikrát opila, ale k tomu nedošlo. Spíš jsem hodně plakala, vyrostla o dva centimetry a nohy se mi nepochopitelně zmenšily o jedno číslo.
Všechny ty výpočty jsou mi ale k ničemu, protože potřebuju jen jednu jedinou věc, aby mi příklad vyšel. Ty víš, že to seš ty, ale naše jedna plus jedna se nerovná dva a nikdy nebude.
Nezáleží na tom, že náš výsledek měl bejt jen přátelství a ne láska (kdo by o tu lásku taky stál).
Možná se za pár dní, měsíců nebo let potkáme v Dobrý trafice a až to přijde, tak to všechno spočítám a výsledek napíšu na dveře záchodků. Ty mi koupíš horkou čokoládu a všechno ti odpustím, protože jsem strašná kráva.
Dáme si jedna a jedna dohromady, spočítáme všechny smutný tváře v Praze (to je nekonečná rovnice) a snad se i párkrát zasmějem.
Od tý doby, co jsme si naposledy psali, uplynulo 93 dní, 2 232 hodin a potoky slz. Tak snad na těch našich pár společnejch týdnů ani jeden z nás nezapomene.
Smutný je, že celý tohle ‘něco’, s čím jsem si dala tolik práce, je nakonec zbytečný. Protože za pár minut, hodin a dní nebude platit ani jedno z těch čísel. Všechny moje výpočty se nesmyslně vypaří stejně jako my, a zůstanou jen samostatný čísla, který jedno pro druhý už nic neznamenaj.
Žij, jez, spi, miluj a bav se. Líbá Veronika.
léto 2017, asi
Komentáře
Okomentovat