Vzpomínám na zapomenutý řecký večery

Modrobílej večer, řecká noc prostě voní jinak než ta obyčejná. Víno mě nechává splynout s vlnami moře, víno mě nechává lítat v oblacích, víno mě nechává žít. Sluchátka v uších, This is what makes us girls, možná trochu brečím, štěstím i smutkem. Cítím celý svět, každej malej pohyb. Všechno se zdá tak obrovský, a přitom tak malý, že bych si to mohla schovat do dlaně a utéct. Neutíkám, sedím na zídce, nohy pár centimetrů nad teplým pískem, v očích se mi ukrývá celá obloha. Chci se dotknout nebe. Chci zastavit čas. Chci tolik věcí. Chci žít. Každou noc chci žít a každý ráno chci umřít. Ale tyhle řecký rána byly víc snesitelný než ty obyčejný. Voněly líp.