Život mého života (Lenka se nemodlí vol. 2)

Jednoho dne už Boha přestalo bavit sledovat všechno ničení a zoufalost, a tak vytvořil Lenku, malou dobrou vílu, která má na světě dělat lidi šťastný a vůbec podnikat jen samý dobrý věci a neničit svět tak, jak ho ničí ostatní. A na tuhle Lenku teď čekám před kinem, kouřím poslední cigaretu a odpočítávám vteřiny, než se konečně objeví.

„Neuvěříš, co se mi stalo!“ Volá hned, jak vykoukne zpoza rohu ulice, vlasy má sčesané do neposednýho drdolu a v ruce dietní colu. „Vzala jsem to zkratkou kolem nádraží a spadla jsem na posledním kousku ledu v Praze! No chápeš to? Je konec března a já uklouznu na ledě! Kde se tu vůbec vzal?“ Rozhazuje rukama a pomáhá mi vstát ze schodů. „Nechápu,“ usmívám se, když ji místo pozdravu objímám.

Nabízím jí cigaretu, ale ona odmítá. Prej se zas snaží přestat a bůhvíco. Ale vlastně to tak máme všichni. Chceme přestat a pak zas ne, pak jo a pořád tak dokola, až je to k ničemu, protože jestli nás nezabije kouření, tak nás třeba přejede tramvaj nebo si rozbijeme hlavu při pádu na ledě. Nebo taky člověk může umřít na zlomený srdce, k tomu už měl skoro každej taky blízko.

„Jak se má Albert?“ Ptám se, zatímco mi paní za kasou podává lístek na nějakou hloupou slaďárnu, kterou vybrala Lenka a hraje v ní Brad Pitt, nebo někdo takovej, takže to přece musí bejt úžasný.

„Asi dobře, já ani nevím. Pořád teď jenom píše a kouří a vlastně je furt stejnej, jen míň chodí ven. Ale vaří, a to je fajn,“ usmívá se a já vím, že by si bez Alberta sama nevystačila, protože její špagety s kečupem jsou hotová zoufalost, která se dá jíst jen pár večerů před výplatou, kdy je na tom člověk fakt blbě.

Když začíná film, chytá mě jemně za ruku a strašně moc se usmívá. Mám tyhle večery ráda. Miluju je. Vždycky odpočítám dny, než zas někam vyrazíme. Žiju pro ty večery. Žiju pro Lenku.

Brad Pitt potkává lásku svého života, ale nedokáže si ji udržet a ona si vezme někoho jiného. Sice hlavně z donucení, protože má hodně peněz a její rodiče to považujou za ohromnou výhodu, ale taky z trucu, aby se Brad víc snažil. A dál už nevím, protože Lence dávám jen malinkou pusu, jen tak, jako ochutnávka. A pak už větší a delší a utíká nám zbytek filmu a díváme se jen na konec, kterej je takovej dobrej i špatnej zároveň, prostě když vůbec nevíte, co si máte myslet. On to vlastně nakonec prý nebyl ani romantický film, zahlédla jsem tam nějaký mafiány a mrtvý lidi, ale nevím. Možná jsem si to spletla s upoutávkou.

Na záchodech jsou obrovský řady, fakt na zabití, a tak s Lenkou jdeme do malý vinárny o dvě ulice dál, kde jsou sice dveře od záchodů popsaný a zrcadla věčně špinavý, ale barman je milej a víno levný.

„Naše poslední naděje je konec světa,“ říká mi Lenka, když si sedá k malýmu stolku v rohu. „Konec světa, co to je za blbost?“ „Bylo to napsaný na dveřích prostřední kabinky. Není to žádná blbost, ale Boží poselství,“ usmívá se a bere si do ruky skleničku vína. „Díkybohu, že to tu je nekuřácký, fakt bych si teď dala, ale ven se mi nechce. Nějaký výhody to má.“

Líbáme se? Zase? Asi jo. Už ani nevím, o čem se bavíme, objednávám druhou, třetí a čtvrtou skleničku a když už mám hlavu úplně velkou a oči zase strašně malý, Lenka říká, že bychom asi měly jít domů. Je zvláštní, že ty nejchytřejší nápady má, když je opilá, ale střízlivá je vždycky trochu mimo. Lítá duší a myslí nad svým tělem a prostě jen tak proplouvá a dělá věci, který sice správný nejsou, ale za správný je považuje.

Chodov mám ráda. Hlavně proto, že tam bydlí Lenka. Se smíchem a vrávoravým krokem utíkáme do schodů jednoho ze starších paneláků, co má výtah pořád rozbitej, a úplně nahoře se snažíme klíčem trefit do zámku. Albert nás vítá, sice ne moc vřele, ale vítá. Měl by se ostříhat, říkám mu, on ale mává rukou a ptá se, jestli nemám zapalovač. Nemůže ten svůj najít. „Co to píšeš?“ Nakláním se mu přes rameno a čtu si v papírech na stole. Má moc hezký písmo. Vytváří dojem, že Albert má všechno pod kontrolou. Že ví, co dělá a proč to dělá a že to vždycky udělá dobře. „Je to jak od Stephena Kinga, že tys ho teď někdy četl?“  Albert má vždycky strašně chytrý řeči, a tak mi vykládá, jak si tvoříme naše vlastní osobnosti z osobností jiných lidí. Čteme, koukáme na filmy, sledujeme cizí lidi ve vlaku a když se nám něco líbí, tak si to ukradneme. A že to tak prostě je i s psaním, jen se tomu neříká krádež ale inspirace. A kdyby zrovna dočetl něco od Čapka, tak by třeba zrovna psal jako Čapek, ale on zrovna čte Kinga, tak prostě píše takhle.

„Máš moc velkej mozek, Alberte,“ říká Lenka a lehá si na sedačku. „Strašně přemýšlíš. Není to jedno, z jakých osobností se skládám a kde všechno kradu? Prostě to jsem já. Koukej světe, to jsem kurva já!“ rozhazuje rukama do vzduchu a my se s Albertem smějeme.

Já ho ale chápu. Fakt. Na takový krádeži nic není. Nebo ať si tomu klidně lidi říkaj inspirace, když jim to pomůže, to je jedno. Ale Albert má prostě pravdu.

„Vyhlašuji soutěž,“ vstává ze sedačky Lenka a jde pomalu ke dveřím do chodby. „Kdo za mnou na záchod poutíká rychleji, může mi držet vlasy,“ a s tím mizí v chodbě a pak za dveřmi koupelny. Chytrý nápady má jenom chvíli, pak už je prostě zas opilá. Koukáme na sebe s Albertem, a když nikdo nic neříká, prostě odcházím do koupelny za Lenkou. Hlavu má skoro až v potrubí, kašle, brečí, směje se. „Jak to, že tobě je fajn a mně ne?“ stěžuje si a já jen krčím rameny, protože fakt nevím. V hlavě mám plno otázek, jako jestli si někdo někdy neukradl trochu mojí osobnosti nebo jestli by kousek mě někdo vůbec chtěl, ať už v jakýkoliv podobě. Kus masa nebo myšlenka, to je jedno.

Ráno už na takový otázky nemám sílu, na zemi v koupelně jsem tentokrát já a svět proklínám stejně, jako ho proklínala večer Lenka. V poledne mě oba doprovází na autobus, přeju Albertovi hodně štěstí v psaní a Lence zapaluju první cigaretu tohoto týdne. Líbám ji, jen tak lehce, fakt jen tak, aby nemohla říct, že jsem se na ni vykašlala, a pak nastupuju do autobusu. Hlava mi třeští a já odpočítávám hodiny do dalšího takovýho večera, protože z těhle věcí se skládá život.

Kradu si trochu osobnosti revizora, který má očividně taky kocovinu a na každýho jen tak mávne rukou, že fakt nemá náladu a že snad příště. Tak teda asi příště.