"vypadáš rozbitě, ale takovým tím poetickým způsobem"

Svět se se mnou motá a z ostravský tramvaje o půl devátý večer doslova vypadávám, směju se sama sobě, směju se celýmu světu a celej svět se zase směje se mnou. A pak mi paní ve vlaku, co jí je pětapadesát a zná se s bratrem Karla Kryla, říká, že si mám těch krásných šestnáct užívat a že by se do tý doby chtěla moc vrátit. Já jí zase říkám, že je můj anděl strážnej a že se u ní v práci na katastru v Novým Jičíně někdy stavím.

Z vlaku do vlaku, od člověka k člověku, od polibku k polibku, od flašky k flašce, od lásky k nenávisti. Hledám si místo mezi opilými baníkovci, až nakonec padám na sedačku naproti utrápenýho pána, co si pořád něco zapisuje do diáře. „Prosím vás, pane, můžu vám něco říct? Vy vypadáte strašně utrápeně, tak se netrapte. A připomínáte mi Franze Kafku, četl jste od něj něco? Měl byste. A netrapte se prosím, myslete víc na sebe než na ostatní.“

Z vlaku do zimy a do sněhu a k tátovi a k mámě, v obejváku na mě čeká maličkej vánoční stromeček a v pokoji teplá postel. Cítím se šťastně i smutně, mám moc živý sny o lidech, který jsem nikdy neviděla. Odřený kolena mě pálí a ráno se objevuje morální kocovina a strašná žízeň, hlava ale nebolí, tak už o půl třetí piju rum s kolou, balím vánoční dárky a poslouchám desky a Psí Vojáky a francouzskej hiphop a českej rap a devadesátky a pak poslouchám jen vlastní tlukot srdce, po celým pokoji mi hoří svíčky a v obrovským svetru se ztrácím.

„já tě tak miluju, zlatíčko <3 vypadáš rozbitě, ale takovým tím poetickým způsobem, snad to nějak zvládáš“

Zvládám, jasně že jo. Nebrečím, už několik měsíců nebrečím, a to asi znamená, že nejsem smutná. Nebo ne? Mám čtyři nový rtěnky a krém na ty moje příšerný kruhy pod očima a taky jsem vyhrála soutěž s kamarádkami, která z nás zvládne dát do pusy celej banán a pořád se směju, ale na fotkách se smutním. A uvnitř sebe taky smutním.

„Chybí mi Havel a fyzickej kontakt.“

Nějakej punkáč ze Sudet mi furt píše o nudes a já se modlím každej večer před spaním, aby to někdy skončilo, aby to nikdy nezačalo. Abych si nepřipadala jak v nějakým tragikomickým filmu, abych neposlouchala pseudopunk a abych jedla líp. Tak jak se má. Abych neměla polámaný nehty a chuť někam utéct. S kýmkoliv. Ale v tuhle chvilku bych to chtěla nejvíc na světě. Cítit čerstvej vzduch, někoho držet za ruku a pomalu se zamilovávat, pomalu se ztrácet a pak se ráno probudit jen v krajkových kalhotkách, říct si brý ránko a vytratit se, dát si jednu dvě cigarety a na všecko vzpomínat, mít pořád jeho vůni ve vlasech a moji vůni v jeho peřinách. A punkáč pořád píše a píše a posílá mi rady do života, za který jsem mu slíbila kousky sebe, ale ty rady jsou tak pitomý, že si za ně nezaslouží ani odepsat.

A nedávno jsem s mým milým Janem jela vlakem a jen jsme mlčeli a koukali po sobě, spíš já koukala po něm a snažila jsem se přijít na to, co cítím a co si myslím a jestli mi ty jeho rty a ruce z jedný opilý noci chybí a když jsem vystupovala a mráz mi dal facku, tak mi došlo, že nechybí. Že mi možná chybí rty a ruce, ale ne ty jeho. Ty jeho nejsou správný.

Večeřím jablko a rumu je málo, mě je ale vždycky všude hodně, mě a mých krásných poetických póziček. Že čtu Nezvala a Havla a až umřu, chci, aby na pohřbu recitovala malá copatá holčička verše od Hraběte a aby všichni brečeli, ale tak nějak hezky. Poeticky.

Večer půjdu spát a bude se mi o všem zdát a celej svět bude snít a třeba se taky objevím ve snech pár lidí, třeba zrovna v tom tvým, budu pít vodku s džusem a nahlas se smát a pak se unaveně schoulím do klubíčka a budem si povídat o hloupostech. O tom, jak jsme hloupí.

„Nejjednodušší způsob, jak zkazit mládež, je naučit je obdivovat ty, kteří myslí jim podobně, než ty, kteří myslí jinak.“