odi et amo

Jednou jsem ukradla knížku z knihovny a jednou jsem se rozešla se zrzavou holkou, co poslouchala Beatles a četla Kerouaca. Jednou jsem se opila na plese a dělala všem jen ostudu, ramínka červených šatů mi klouzaly dolů a boty jsem si schovávala u spolužáků pod stolem, protože na parketách ráda chodím bosky a kloužu se z místa na místo, z hluku do většího hluku. Pila jsem rum a vodku s redbullem a pivo a pak pivo s kofolou, co je překvapivě docela dobrý, všude kolem mě šel cítit život a chuť ho právě v tuhle chvilku zastavit, ukončit, naposled se rozloučit, třeba obejmout, třeba políbit a ztratit se v tom chaosu, ztratit se mezi dlaždičkami na dámskejch záchodech, ztratit se ve sněhu před vchodem, ztratit se ve spáleninách od cigaret, co nám udělala opilost a neposlušný ruce, co se mrazem klepaly, dokud neupadly na ledovej chodník. Mluvíme nahlas, já mluvím strašně nahlas. O šukání na hajzlech a o Davidu Bowiem, co ho mám na tapetě mobilu. Mluvím o třicátnících a jejich dětech, co neví, že se jejich milovanej táta někde kurví a píše básničky o nahých holkách a doma pak na všecko vzpomínám, snažím se si vybavit všechny moje slova a objetí, co jsem rozdala, kreslím nahý holky a poslouchám kecy o tom, jak jsem laciná piča. No Veroniko, to ses zase předvedla, záchodová lyrika a roztrhlý silonky za tři stovky, místo krásnejch fotek v rudých šatech s kapsami, do kterých se vleze placatka plná rumu, posílám pitomý fotky bez šatů a je mi hezky smutně. Chci, aby to bylo hezky smutný.

„Tyler mi sežene místo číšníka a pak mi Tyler vrazí bouchačku do úst a povída: prvním krokem k živote věčnému je, že se musí umřít.“

Jednou jsem tři dny v kuse nejedla a jednou jsem si myslela, že přece nikdy nebudu pít a kouřit a vykládat náhodným lidem moje bolesti. Jednou jsem dokázala brečet celou noc a celej den. Jednou jsem v jednu v noci jela domů z plesu a v autě se mi chtělo strašně brečet a křičet, chtělo se mi otevřít dveře a utýct, vrátit se zpátky mezi opilý debílky, co nechápou umění a nechápou krásu, ale třeba na takových věcech není co chápat. Jednou jsem byla strašně šťastná ze zpráv o tom, jak jsem kouzelná jen proto, aby mi je za chvilku všichni zkazili, protože si asi všichni myslí, že někdo já si nezaslouží tyhle ulhaný sladký slova, protože se všichni tváří, že mě znaj líp, než já znám samu sebe. Že jsem jen jedno velký zklamání, malá pitomá holka, co v životě nic jinýho nepoznala, jen se motat kolem zoufalejch lidí a bejt zoufalá s nimi a asi mi to tak i vyhovuje, asi nemám chuť bejt jiná.

„A je to taková smutná neděle a dělníci na dvoře na sebe hulákaj a město je prázdný a na větrný ulici se koukáme za tramvají, která nám zrovna ujíždí.“