takovej krásnej pár

V pátek jsme se jen tak líně procházeli mezi kolotoči, jedli jsme cukrovou vatu a Kylián najednou řekl, vysokej dlouhovlasej Kylián řekl, ať se kouknu na tu malou holčičku s balonkem ve tvaru berušky. Před jedenácti lety jsem byla úplně stejná. Jak kdyby se na mě moje dětské já přišlo z minulosti podívat. Co si tak asi o mně myslí? A Kylián pustil moji ruku, z kapsy vytáhl malej nožík, co jsem mu koupila k narozeninám a udělal jeden, dva, tři, čtyři kroky k malý blondýnce a šup, tenká ručka držela jen provázek a Kylián, ten kretén Kylián utekl s beruškou za skákací hrad.
Malá holčička začínala plakat, v modrejch očkách jsem viděla svůj odraz. Jak kdybych plakala já. Úplně bezmocná. Do prázdný ručičky jsem jí dala moji cukrovou vatu a běžela jsem za Kyliánem. Volala na něj, ať čeká, ať neblbne, ať se nechová jako kretén.
No a teď je sobota, zas se jen tak líně procházíme mezi kolotoči, držíme se za ruce a v kapsách máme schovaný nůžky. Někdo jim to srdce přece zlomit musí. Rodiče to neudělaj. Ti ne. Ti jim daj modrý z nebe, ale na život je nikdy nepřipraví. Tak jsme tady my: já a Kylián, dva démoni. Noční můry copatých holčiček. Ve všech těch dětech, ve všech tvářích špinavých od čokolády, ve všech ubrečenejch očkách vidíme sami sebe, návštěvu z minulosti. Ahoj Jindřiško. Ahoj Kyli. Jakpak se máte?
Takže já a Kylián, zlomyslnej Kylián a zlomyslná Jindra, chodíme mezi kolotoči a stánky se sladkostmi a hračkami a vyhlížíme ve vzduchu balonky, co končej v dlaních malejch děcek, co končí přivázaný na kočárcích, batůžcích. Držíme se za ruce, ideální pár, dvojka století. „Já nebo ty?“ „Teď seš na řadě ty.“ Jeden, dva, tři, čtyři kroky a šmik, balon letí do nebe, má konečně svobodu. Občas to trvá ještě dlouhou chvíli, než si toho děti všimnou. Než si toho kdokoliv všimne. To se pak schováváme mezi davem, nůžky bezpečně schovaný v kapsách džínových bund a čekáme, kdy dítě začne plakat a ukazovat prstíkem do nebe. Tam daleko, kde se hned vedle sluníčka leskne balonek nafouknutej heliem. „Helčo, máš si ho pevně držet, vždyť jsem ti to říkala!“ „Nebul prosimtě, byl to jen pitomej balon.“ „Tak pojď, ježiši, ti koupím novej.“ „Ha, a to máš za to! Máš si dávat pozor!“ A dítě v tom zmatku, v tom řevu a pláči úplně přehlídne, že v ručce pořád drží šňůrku. Vůbec mu nedojde, že to není jeho chyba. „Se to muselo ňák utrhnout,“ říkaj pak tátové, když si konečně všimnou. „Ti lidi teď všecko ojebou, i ty provázky dělaj šmejdský.“
Takže já a Kylián takhle kazíme dětský sny celý odpoledne, bavíme se těmi smutnými tvářičkami a svědomí nás vůbec netrápí. Je nám to fuk. Jsme prohnilí až na kost. A večer končíme v hospodě, lesklý nůžky položený před námi na stole. Jedno, dvě piva. Jeden, dva rumy. Smějeme se těm pisklavým hlasům maminek. „Vojtíšku, Vojtíšku, proč pláčeš?“ „Sofinko, broučku, kde máš ten balonek. Odlítl ti?“ „Sakra Ondřeji, máš ho pevně držet jsem ti říkala!“ Smějeme se unaveným otcům, co jen kejvaj hlavou. „Nojo, poslouchej maminku Terezko.“ Smějeme se naštvaným starším sourozencům. „Tak mě jste jako malýho nikdy na pouť ani nevzali a Dominikovi koupíte druhej balonek, i když je úplně neschopnej a ten první si nechal uletět?! Si děláte srandu snad.“
Vracíme se nocí domů a zpíváme si, já a můj milej Kylián, Kylián a jeho milá Jindra. Takovej krásnej pár.
V nejlepším se má vždycky přestat. Všeho moc škodí. Tak v neděli posedáváme na lavičkách po celý Praze, Letná patří jenom nám. Svět patří nám. A když už nás to posedávání nudí, když už je nám z toho klidu a míru a ticha na umření, krademe suvenýry. Krademe dlažební kostky. Krademe si kousky životů ostatních. Krademe fotky dětí z peněženek. Krademe tramvajový lístky z kapes turistů. A pak si říkáme, že bychom se měli vrátit nohami na zem. Že bychom jakoby měli žít. Znovu. Opravdově. Milovat a nechat se milovat. Hrát jazz a chodit zas plavat. Občas v obchodě náhodnejm lidem něco hodit do vozíku a čekat, za jak dlouho si všimnou. Jestli si teda všimnou.
Pondělí, posunujeme budík každých pět minut. Ještě chvilku. Ještě nekonečno chvilek. Ještě dalších tisíc životů proležet s Kyliánem v posteli.
„Hele, poslouchej… proč ty mě máš vůbec ráda?“ Hloupej Kylián, hloupej Kylián s hloupými otázkami. A pak já hloupá Jindra s hloupejma odpověďma. „Protože prostě proto.“ Ale na to Kyli nehraje. Nene. „Tak běž třeba do prdele.“
Kouřový signály z poslední cigarety, Kyliáne vrať se a znič mě. Kyliáne ozvi se.
Je pátek, líně se procházíme po obchodě, měníme cenovky, měníme životy. Držíme se za ruce, já a Kylián, Kylián a já a říkáme si, jak se máme dobře, že se máme. Že jsme tady jeden pro druhýho. Kylián pro mě krade třpytivou sponku do vlasů a já pod bundou schovávám pivo, já pod bundou schovávám lásku ke Kyliánovi.
Sobota, učíme děti na Matějský o životě, přestřiháváme provázky balonků a přestřiháváme snění. Připravujem je na dospělost. Děláme jim laskavost. Za jedenáct let nebudou muset hledat sami sebe. Za jedenáct let je nebudou soudit malý Helenky a Ondřejové a Terezky a Dominikové z minulosti. Za jedenáct let nebudou muset krást cizí životy, aby ty jejich za něco stály.

Komentáře

  1. Jak Kiliáne trávíš den v bufetu na Knížecí?!
    Je to veselý? Troubo

    OdpovědětVymazat

Okomentovat