hořkosladký vzpomínky

lidi se mě strašně často ptaj, kdy jsem byla naposledy šťastná. ale to je strašně pitomá otázka, protože já jsem šťastná každou chvilku. stejně jako jsem každou chvilku smutná. jsou to maličkosti, kvůli kterejm by někdo jinej šťastnej nebyl, ale cítím fakt upřímný štěstí, když dočtu knížku nebo když mi napíše kluk, co jsem ho už po několikátý zklamala. a někdy jsem z těch samejch důvodů i smutná.

teď jsem dlouho přemejšlela, kdy jsem naposled ale byla dětská. kdy naposled jsem si připadala jak hloupý naivní dítě, kdy byl poslední moment, než jsem si dala jedna a jedna dohromady. bylo to v létě dva roky zpátky. byli jsme s bráchou sami doma, přijel po dlouhý době z prahy a já, i když jsem věděla, že za poslední půl rok přišel o sluch, doufala jsem, že vzpomínky nějakým kouzlem uslyší. pustila jsem starý cédéčko, co jsem měla po něm, dala jsem hlasitost co nejvíc nahlas a doufala jsem, že tu písničku, kterou mě jako malou učil nazpaměť, uslyší. tahala jsem ho za rukáv a vedla k přehrávači v pokoji, usmívala jsem se a čekala, až něco řekne. a on se na mě jen smutně podíval a zakroutil hlavou, že nic neslyší. už ani nemluvil, nemělo cenu říkat slova, který by sám neslyšel. v tu chvilku dostalo mý dětství facku, strašně bolestivou.

od tý doby mám docela nechuť k sentimentálnímu vzpomínání, k snaze vrátit aspoň na chvilku minulost. jo, bylo to hezký, ale nechci to zpátky. nechci. miluju tuhle chvilku a nic na světě bych ve svý minulosti nezměnila. a to jsem se zapletla s lidmi, se kterými bych neměla. řekla věci, co bych neměla. jako každej. ale nechci ztratit sebe, svoji přítomnost a budoucnost pro pár chvilek v minulosti.

kdysi jsem si vysnila, že budu bydlet v domečku mých prarodičů, budu mít velkou zahradu a půdu, za plotem obrovský les a ticho. a každá změna, každej novej kus nábytku, každá mrtvá slepice mě ničila, protože se budoucnost, kterou jsem si vysnila z minulosti, měnila. obrovská vana v koupelně zmizela, ložnice se přestavěla, i ten malej pokojík na půdě se změnil ve skladiště. z obrovskýho pole se stala louka, chlívek pro prasata se zboural. ničila se mi před očima minulost, přítomnost i budoucnost. a pak umřel dědeček. to člověku dojde, že nic nikdy nezůstane stejný a už vůbec se to nevrátí. a já se do toho domečku ráda vracím, vidím v něm to, co jsem vídala, když mi bylo pět a seděla jsem na tmavý chodbě a hrála si s plyšáky, vidím v něm všecky kytky, co kdysi rostly na zahradě, všecky rodinný oslavy, ale už jen tak rozmazaně. a nevadí mi to. už si naivně nepředstavuju, že se proměním v moji babičku a vrátím zpátky minulost.

naivita je krásná. třeba ta kouzelná a zároveň strašidelná naivita na začátku vztahu. tu miluju i nenávidím. ale příčí se mi naivita, příčí se mi myšlenka, že jednou, jednou všecko bude jako dřív. znovu se po pěti letech budeme bavit a nejen, že starý slzy si odpustíme, ale úplně je zapomenem. jak kdyby ty roky byly jen sen, jen nic, na čem nezáleží. ráda ti povím o tom, kde jsem vyrůstala, o prvních dnech ve škole, o všem, co si z mý minulosti pamatuju, a možná mě to i dojme, pořád jsou to moje vzpomínky. ale jen vzpomínky.

a i kdyby se snad podařilo zrecyklovat minulost, už to nebude úplně stejný. můj brácha zase slyší, tu písničku mu konečně pustit můžu, ale nepustím. nebyla by to ta stejná písnička. byla by to umělá napodobenina zvuku, necítil by ji v celým těle, ale jen v kouscích mozku, kde má voperovanej magnet. bylo by to víc hořký, než sladký.