smrt žije

Chtěla bych samu sebe vykuchat zaživa, prohlídnout si všecky mý vnitřnosti, sáhnout si na ně. Chtěla bych mít ruce od teplý lepkavý krve, mý vlastní krve, chtěla bych prsty jezdit po holejch kostech, prozkoumat každej centimetr mýho já. Dotknout se tam, kde se nikdo dotknout nemůže. Chtěla bych od sebe odřezávat kousky masa, odtrhávat si nehty, uříznout si uši a bradavky a všecko, co by šlo. Vypíchnout si obě oči, a i tak si je moct prohlídnout, prostrčit skrz prázdný oční důlky prsty až do hlavy, hrabat se ve vlastním mozku. Chci si škrabkou na brambory sloupnout všecku kůži a chodit po světě nahá tak, jak nikdo nikdy nahej nebyl, chci všem ukázat moje maso a svaly a tuk. Chci si všecky mý zuby dát na řetízek a nosit je kolem krku a vlastní skalp u boku na pásku. Chci líbat moje vlastní rty, chci se rozebrat na náhradní díly, kousek po kousku, a znovu se složit. Chci si vyříznout všecky moje pihy a jizvy a modřiny a dát si je do rámečků nad postel, chci si vrazit ruku do rozřezanýho břicha, do horkých vnitřností plných života a mezi vší krví najít duši, roztrhat ji na malý kousky a znovu sešít, chci si s ní hrát jako s malým míčkem. Chci sníst vlastní líčka, zjistit, jak chutnám, jak voním, chci strávit samu sebe a samu sebe vyloučit, zbavit se mě. Chci mě nechutně, brutálně, mez milosti a studu zničit, chci spáchat tu nejohavnější sebevraždu a celý to sledovat, všeho se dotýkat, všechno si prohlídnout. Všechno poznat. Chci zabořit prsty do šedivě růžovýho mozku, do mých vlastních myšlenek, vytrhnout centrum řeči a sluchu a zraku, roztrhat na malý části všecko, o čem jsme se učili v biologii. Chci vidět vlastní žíly a tepny stříkat krev, chci si hrát s mým srdcem ještě hůř, než si s ním doteď hrálo těch pár kluků. Chci být ta největší zrůda, oblíknout si vlastní kůži naruby, chci si nožem odřezávat prst po prstu, rozdrtit všecky klouby, zlámat kosti. Chci si vytrhat všecky vlasy a chlupy, jeden po druhým, po celým těle, až bude pokožka rudá, a tak moc citlivá, že mi i vzduch, co se jí dotkne, způsobí neskutečný bolesti. Chci si do chodidel zabodnout připínáčky a chodit po žhavých uhlících, chodit ohněm, hrát si sním, nechat se roztopit. Chci si do prsou vyrýt jména všech, co jsem kdy milovala a nenáviděla, všech, co se na mě jen podívali, všecky životní rady, co jsem kdy dostala. Chci řvát, dokud si nezničím hlasivky, dokud se mi nenatáhnou svaly a řvát bez hlasu dál, řvát ticho, hulákat ve vlastní hlavě a doopravdy jen chrčet, plivat krev a hleny. Chci se prodírat vlastními střevy, hledat v játrech a ledvinách každou zbylou kapku alkoholu, chci z plic vyhnat všechen kyslík, spolykat hřebíky. Chci si nechat do těla naklást všemožný vajíčka brouků a červů, chci sledovat, jak si ty larvy prožírají cestičky přímo pod mojí kůží. Chci prožívat všecko, co se děje lidem dávno mrtvým někde pod zemí. Chci si vyříznout jazyk a polknout ho, chci se udusit vlastními slovy. Chci si z ruky odkousnout kus masa, chci pít vlastní krev a jíst vlastní tuk. Chci si prokousnout do tváří obrovské krvavé díry, co jimi prostrčím jazyk a olizovat si obličej, chci se každý večer hyzdit a každý ráno probudit jako nová, abych se mohla poničit úplně jinak, úplně znova. Chci vyhladovět, chci ztratit všechen tuk a barvu kůže, chci bejt jen bílá kostra obalená pokožkou křehčí, než jsou motýlí křídla, co na sluníčku vzplane, chci uhořet a uvařit se. Chci si všude na tělo vyšít kytky a na zadek nožíkem na dopisy vyrýt milostnej dopis, mapu k pokladu, co je jen o pár centimetrů vepředu, chci ze sebe vytrhnout dělohu a všecky vnitřnosti a sračky, chci se převrátit naruby a chodit se srdcem a střevy všem na očích. Chci si vykloubit kolena a ramena a všecky potřebný klouby, chci se ohýbat do protějších stran. Chci si přiložit pistoli k hlavě a vymalovat svým mozkem stěnu dětskýho pokoje, chci se utopit ve vlastní krvi, zadusit se slovy. Chci se zbláznit, zešílet, definitivně se zcvoknout, skočit z mostu, oběsit se, zabít se milionem způsobů a pokaždý to přežít. Chci nechutně, zvráceně, odpudivě, ale s láskou, znásilnit vlastní mrtvolu.